oje vzpomínka na srpen 1968. Ta začíná pobytem mojí rodiny na dovolené v Bulharsku. Již při našem odjezdu z ČSSR bylo politické ovzduší velmi uvolněné. Ve sdělovacích prostředcích to bouřilo hesly a názory do té doby neslýchanými. Zkrátka ve společnosti to vřelo a bylo cítit silné napětí.
Asi v polovině srpna se v Bulharsku rozšířily zvěsti o tom, že v ČSSR je revoluce a hranice je uzavřená. To znamená, že nemůžeme zpět domů.

Následovalo rozhodování, kde, v které zemi zůstat, běhání za informacemi, radami, zkrátka nervy nám tekly proudem. Přesto jsme jeli domů. Po cestě jsme se zastavili v Jugoslávii u známých, kteří nám také radili, abychom zůstali u nich, než se něco dozvíme. Nakonec jsme to riskli a bez problémů se dostali domů.

Doma starosti pokračovaly, protože nám dcera utekla do severních Čech. Hned jsme se za ní rozjeli (na pionýru) a v noci, nad ránem jsme narazili na přijíždějící sovětskou armádu. Byl to šok, asi jako byste v Praze ve Stromovce potkali medvěda. Vojáci se tvářili velmi nepřívětivě a cítil jsem, že není radno je jakkoliv provokovat. Bylo na nich vidět, že byli poučeni, že jdou do revoluce.

Tak 21. srpen 1968 ukončil éru uvolnění společenského ovzduší a od roku 1967 přechodu k modernímu systému řízení ekonomiky. Pro mě a také pro mnoho našich obyvatel to bylo jistě zklamáním. Sovětská armáda se sice rychle stáhla do lesů a podobně, takže nebyla moc vidět, ale šance na splnění cílů Pražského jara byla pryč.

Podle mého názoru v roce 68 selhalo řízení státu a to mělo zásadní vliv na další události. Ústřední výbor KSČ v čele s Dubčekem neprosadil nekompromisní postoj při prosazování změny a modernizace politiky v duchu Pražského jara. Na to jim chyběla odvaha a dostatek důvěry v sílu občanů státu. Zkrátka zradili národ i sebe. Ani obsazení ČSSR nemohlo zabránit ozdravění a modernizaci politiky a řízení státu. Tyto zkušenosti by měly být pro nás i dnes poučením, i když v jiné alternativě.

(lvp)