V rukou zvířecícho záchranáře skončí ročně až sto živočichů

Když poprvé v šesti letech držel dnes dvaapadesátiletý Vladimír Tomáš Smolík v ruce mládě osiřelé kuny, nemohl ještě tušit, že péče o poraněná zvířata se stane jeho životním koníčkem. Dnes je správcem Stanice handicapovaných živočichů Drosera, kterou dovedl až k zapsání do Národní sítě záchranných stanic České republiky.

Vladimír Tomáš Smolík je rodilým Žižkovákem a jak sám říká, rád z města utíkal na venkov. Svůj domov pak našel v krušnohorské Bublavě na Sokolovsku, kde také stanici vybudoval. „V mládí jsem jezdil na vandry a jakmile to šlo, byl jsem v lese. Vztah k přírodě jsem měl vždy a snažil jsem se už na základní škole pomáhat v různých spolcích a organizacích, které se zabývaly ochranou přírody," líčí Smolík.
Pamatuje si, jak v šesti letech dostal do ruky mládě kuny, které potřebovalo dokrmit, protože ztratilo matku. „Bohužel tehdy ale bylo moc slabé a uhynulo," vzpomíná.

Myšlenka na vybudování stanice se v něm zrodila už před pětadvaceti lety. Tehdy ale nemohl najít vhodné prostory a zázemí. Droseru se tak podařilo otevřít teprve před sedmi lety na místě bývalého smetiště v turistické Bublavě. Dnes je místo k nepoznání. Postupem let tam vyrostlo dvacet voliér a plány stanice jsou ještě mnohem větší. „Chceme tu vybudovat dřevostavbu, v níž by vznikla nová přípravna krmiva, ale také infocentrum, kde bychom chtěli vzdělávat děti. Vše je ale závislé na penězích, a tak sháníme dotaci," uvedl.
Stanice ročně zachrání přes sto zvířat. Nejčastěji jde o dravce, kteří jsou popálení od stožárů vysokého napětí nebo jsou poranění od nárazů aut, když ze silnic sbírají mršinu. Smolík přiznává, že při jeho práci mu občas zatrne. Takový byl třeba případ, kdy byl přivolán k poraněné srnce, která měla useknuté přední běhy od sekačky. „Byl to otřesný pohled a bylo nutné ji utratit, aby se netrápila. Nikomu se do toho nechtělo," poznamenal.

Při své práci zažívá ale i úsměvné okamžiky. Nedávno mu například dovezli strážníci z nedalekého Chodova korelu, která se zalétla své majitelce. Okamžitě se stala miláčkem nejen Smolíkových. „Bylo s ní opravdu veselo, protože poměrně dobře uměla mluvit. Úsměvné pak bylo, že když si pro ni majitelka přijela, začala normálně skákat radostí." Útočiště našlo třeba i malé lišče, které dostalo jméno Cácorka. Ve stanici strávilo dlouhé měsíce. Tom se o ně staral do doby, než mohlo být vpuštěno zpět do přírody. A vypadá to, že na svého ´otce´ liška nezapomněla. Občas se totiž ke stanici přišla podívat.

A jak vypadá den správce takové stanice? Ráno musí zvířata nakrmit, vyčistit voliéry a zkontrolovat zranění zvířat. K tomu samozřejmě patří výjezdy nebo třeba sekání trávy a v zimě házení doslova hromad sněhu.

Záchranná stanice handicapovaných živočichů Drosera v Bublavě je jedinou stanicí svého druhu v Karlovarském kraji. Stále častěji se dostává do povědomí lidí. Na jejich pomoci a pomoci sponzorů je její chod vysloveně závislý. Lidé například pomáhají adopcí poraněných zvířat. Jedná se o ta, která se už nemohou kvůli svému zranění vrátit zpět do přírody. Lidé přispějí například na krmení a mohou si své adoptivní zvíře třeba pojmenovat. Dělají to třeba i celé školy, které mají svého výra Ozáka, zatímco město Sokolov si adoptovalo sokolici, kterou má ve svém znaku.

„Máme tady třeba i poštolku Elišku," usmívá se Smolík, který nechal na stanici instalovat i webkamery, díky kterým lze zvířata sledovat on-line na internetových stránkách stanice. Ta se stále častěji stává zastávkou rodin s dětmi nebo škol. Stanice totiž u vchodu vybudovala prezentační voliéry a naučnou stezku. „Jsem rád, že se k nám veřejnost neotáčí zády a pomáhá nám, stejně jako podnikatelé nebo radnice. Bez nich bychom nemohli fungovat," doplnil správce.