„Často se stává, že se mě lidé ptají, zda jsem zdravotní bratr, nebo sestra. Školu jsem dokončil v roce 2003 a tehdy jsem dostal papír, že jsem zdravotní sestra. Takže ano, jsem sestra," vysvětlil v úvodu Josef.

„Pracoval jsem na jipkách a na arech. Dokonce i v Motole. Tahle práce mě přestávala naplňovat. Potom, co jsem poznal lidské tělo, jsem se chtěl začít starat i o duši. A měl jsem to štěstí, že jsem narazil na inzerát od Motýla a nakonec tam dostal práci," řekl Josef. „A tam jsem už tři měsíce, co dělám paliativní péči," sdělil Josef.

„Starám se o pacienty, kteří jsou v posledním stadiu nemoci, kdy lékaři už vzdají léčbu a my jim a jejich rodině usnadňujeme odchod. Teď jsem měl pacientku. Mladou paní, ročník 1971. Vrátila se z dovolené a bylo jí zle. Lékaři zjistili, že má rakovinu žaludku v posledním stadiu. Nemoc plně propukla a ona zemřela za tři měsíce od zjištění diagnózy," vysvětlil Josef.

„Význam této práce je rozdíl mezi umíráním v nemocnici a doma, který je obrovský. V tomto případě se jedná o napůl psychologickou práci. Samotný zdravotnický výkon trvá tak dvacet až třicet minut a pak si třeba i hodinu a půl jen povídáme. Řešíme, co pacienta trápí, jeho mezilidské vztahy a snažíme se, aby si našli cestu zpátky v té rodině. V nemocnici bývají pacienti velmi zkroušení, zatímco v domácnosti jsou naprosto odevzdaní tomu, co se má stát. Usmívají se a hodně vzpomínají na své kamarády, lásky, ale i na koníčky. V hospicové službě odbouráváme bolest, ale ostatní zbytečná farmaka vysazujeme. Nemá smysl do lidí cpát léky, které jim už nepomáhají," vysvětlil Josef.

„Smysl mé práce s pacienty je takový, že člověku ulevujete od bolesti, strachu a úzkosti. Zajistíme mu takový komfort, aby netrpěl a aby satisfakce života byla perfektní. Od toho je tu hlavně to povídání. O jejich dětství, láskách a manželstvích. Vypovídají se. To pacientům neuvěřitelně uleví, ale také se u toho někdy otevírají rány z dětství," řekl Josef.

„Abych se oprostil od smrti, tak chodím učit děti do školky zdravovědu. Je to úžasná kompenzace. Děti navíc člověka neuvěřitelně nabijí energií. A poskytnou mu i jiný pohled na svět, a někdy dokonce i ponaučení. Tím, že je moje práce náročná na psychiku, tak hodně chodím na túry a nabíjím se přírodou. V tom pak vidím tu krásu a hlavně lásku," svěřil se Josef.

„Ani nevím, co je na této práci nejnáročnější. Asi navrácení umírajícího do rodiny a do toho klidu, kde si uleví a odpočine. Osobně nemám problém s navázáním kontaktu s lidmi, což hodně pomáhá všem v rodině i mně samotnému. Obdivuji ty, kteří si berou domů nemocného člověka. Starat se o něho každý den a vidět, že jim umírá před očima. A podporovat je ve vědomí toho, že dělají dobrou věc," sdělil Josef.

Každý den mě žene dál skutečnost, že když lidé umírají doma, tak jsou usměvaví. Nejsou v křeči. Zodpovědí si své otázky. To mě žene v té práci dál. Každý si zaslouží umírat jako lidská bytost. V klidu. Kdy si stále připadá jako člověk a ne jako kus hadru," doplnil nakonec Josef.