Přes svůj relativně nízký věk dokázala procestovat skoro celý svět, podívala se i na místa, kam se běžný smrtelník z Čech obvykle nedostane. Zůstává však stále svá skromná a pracovitá. O kom je řeč? O 24leté slečně Nikole Juřenové, rodačce z Františkových Lázní. Ta si splnila sen a druhým rokem působí jako letuška u státní letecké společnosti Spojených arabských emirátů Emirates.

Bylo obtížné dostat se k tak významné prestižní společnosti, jejímž domovským letištěm je exotická Dubaj, realizuje zhruba 2400 osobních letů týdně a provozuje pravidelné linky do 111 měst v 62 zemích světa?

Asi bych vyprávění začala konkurzem, na který jsem šla v Praze. O společnosti Emirates jsem předtím slyšela jen z doslechu. Věděla jsem, že je to kvalitní a drahá aerolinka, ale sama jsem s nimi zkušenost neměla. Na pohovor se dostavilo zhruba 200 lidí a skládal se ze tří dnů. První den probíhal spíše vyřazovacím způsobem a trval 5 až 10 minut. Podívali se na životopis, položili pár otázek, ne podmíněně profesních. Zajímali se spíše o to, jakou má člověk osobnost a jak se vyjadřuje. Poté jsme museli dosáhnout výšky 2,12 metru, klidně i na špičkách. Důležité bylo, aby se člověk dotkl té rysky. Takže vlastně moc nezáleželo na výšce, pokud se člověk dokázal dostatečně natáhnout. Další den se skládal z anglického a psychologického testu. Pozorovali, jak se uchazeč chová ve skupině lidí, jestli naslouchá, je vůdčí typ a tak podobně. Třetí den přišlo na řadu finální interview, které trvalo necelou hodinu, a tam už se probíraly veškeré detaily. Všimla jsem si, že spíše pozorují mou řeč těla a to, jak gestikuluji…

Za jak dlouho jste se dozvěděla výsledky konkurzu?

Za dva měsíce jsem dostala odpověď, že mě přijali a že mám dva měsíce na to, si vše připravit a odletět do Dubaje.

Dubaj…?

Prvních pár týdnů v Dubaji byl trochu kulturní šok. Je to dost odlišná země, když to porovnám s Českou republikou a Prahou, kde jsem předtím žila. Byla jsem zvyklá na parky a vyhlídky a najednou jsem se ocitla na Středním východě, ve městě uměle postaveném v předešlých dvaceti letech, obklopená pouští. Nicméně jakmile člověk přestane porovnávat, uvědomí si, že se tam vlastně dá dělat to samé, co v Čechách nebo kdekoli jinde. Prostě místo procházky v lese se jde na pláž nebo do pouště. Pokud zrovna není 40 stupňů ve stínu.

V Dubaji žijí lidé z celého světa s různými náboženstvími a zvyky. Všichni se navzájem respektují.

Upřesníte, kdy jste začala létat?

Až po 7týdenním tréninku. Učili jsme se základní technické věci o letadle, bezpečnost a nouzové situace, první pomoc a sebeobranu. Po každém týdnu následoval praktický test na simulátoru. Servisu jako takovému, co cestující vidí v letadle, jsme se věnovali pouze pár dnů. Základní je bezpečnost. Ve finále jsme byli teoreticky schopni zvládnout veškeré nouzové přistání, odrodit dítě na palubě nebo zatknout agresivního pasažéra, který nás může ohrozit.

Každá opakující se činnost člověku časem zevšední. Jak to máte s ´letuškováním´ vy?

Létání jako takové mě zatím nesmírně baví. Životní styl mám sice trochu nestabilní. Člověk spí a jí úplně jinak, než byl doposud zvyklý. Pohybuje se mezi časovými pásmy, každý týden jinam a nemá moc času se dostatečně aklimatizovat, ale ta místa za to určitě stojí.

Prozradíte, jaká destinace vám nejvíce učarovala?

Díky této práci jsem si splnila spoustu malých snů. Mám možnost vidět a porovnat jiné kultury a zvyky. Některé země jsou plné mrakodrapů a zlata, v jiných lidé nemají na chleba a vodu. Začala jsem si vážit toho, odkud jsem a co mám, mnohem víc než předtím. Zatím mě nejvíce uchvátil Mauricius, New York a Jihoafrická republika. Přesto nejraději jezdím kamkoliv do Evropy. Připomíná mi to domov. Létám necelé dva roky a ještě to určitě na nějaký čas vidím. Pořád je spousta míst, která bych chtěla vidět. Domov pro mě ale vždycky budou Čechy.

A co strašák poslední doby, nebezpečná ebola?

Mám-li být upřímná, osobně se jí moc nebojím. Věřím, že dodržuji dostatečná opatření. A naše společnost zatím ´pouze´ pozastavila lety do některých nebezpečných destinací.