„V září už to bude 19 let, co jsem na vozíčku. Ale nemyslete si, že bych byl depresivní. Naopak. Nikdy jsem deprese kvůli tomu, co se mi stalo, neměl. Když se mi ta nehoda přihodila, tak nikdo nepřišel a na rovinu neřekl, že nebudu chodit. Od začátku mi tvrdili, že musím pravidelně cvičit a rehabilitovat. Ale ono se pořád nic nedělo. A já si nakonec zvykl na skutečnost, že nebudu už nikdy chodit," řekl Ludvík Janko.

„Kdybych se měl zamyslet nad tím, co pro mě bylo nejhorší, tak asi skutečnost, že už jsem nemohl chodit na vandry, které jsem tolik miloval," směje se Ludvík. „Ale teď trochu vážně. Těžké bylo všechno. Poté, co se mi úraz přihodil, jsem se vrátil k mamince a ona mi hodně pomohla. Je to čupr baba. Rodina a kamarádi mi byli velkou oporou. Díky nim jsem to zvládal," svěřil se Ludvík.

„Musel jsem se naučit jezdit s vozíčkem, protože ten svět kolem nás není stále bezbariérový. Největší problém pro každého vozíčkáře představuje schod nahoru, ten se zkrátka nedá přeskočit, ale dolů už se seskočit dá," směje se Ludvík.

„Co se týče mého zranění, tak se jednalo o pracovní úraz. Natíral jsem plot a spadl při tom ze střechy, na které jsem stál," upřesnil Ludvík.

„Pokud jde o rodinu, tak děti nemám. Než jsem spadl, tak jsem měl pořád dost času. Byl jsem mladý. A pak už bylo příliš pozdě," svěřil se Ludvík.

„Ale ať to nezní tak smutně. Také hraju hokej. Přesněji řečeno sledge hokej. Už 13 let hraju za Sportovní klub vozíčkářů Sharks Karlovy Vary. Dokonce mám logo našeho klubu na kolečkách," směje se Ludvík. „Nemyslete si, že to hrajeme jen my vozíčkáři. Sledge hokej hrají i zdraví chlapi," vysvětluje Ludvík.

„Nakonec jsem začal zase jezdit i na ty vandry. S kamarády vyrážíme na chatu a tady s kamarádem Jirkou obrážíme country festivaly. Naposledy jsme byli na Dostavníku.

A poslední tři roky je mým největším koníčkem moje přítelkyně," doplnil Ludvík.