O hudbě a silných místech

Čas který jsme strávili na Hartenbergu se Haradhanovi moc líbil. Pobývat v pěkné přírodě je vždy příjemné, je-li však navíc v blízkosti místo se starobylou historií, bývá zážitek daleko intenzivnější. Dávné události se totiž otiskují do krajiny jako do vosku a jsou ještě dlouho poté cítit. České hrady Haradhana zaujaly, a tak jsme jeden den věnovali putování po starých hradech v okolí.

Asi nejpovedenější byl podvečerní výlet na Andělskou horu. Vypravila se nás tam malá skupinka muzikantů s kytarami. Usadili jsme se na plochých kamenech vedle zříceniny hradu, pozorovali západ slunce a hráli a zpívali, dokud nás nevyhnala zima. V hraní jsme pak pokračovali ještě dlouho do noci v teple jednoho Karlovarského bytu. Teprve při cestování s Haradhanem jsem si uvědomila, kolik lidí v Čechách dokáže hrát na nějaký hudební nástroj, kolik lidí se dokáže přidat ke společnému muzicírování, ať už kytarou, hlasem nebo čímkoli jiným, co je zrovna po ruce. Společné sdílení hudby patří na našich cestách vždy k těm nejkrásnějším zážitkům.

Indická hudba se od té naší české na první pohled velmi liší, Haradhan však v našich písních dokáže vždy velmi rychle objevit jemu známou rágu či ráginí, tedy jakýsi melodický vzorec, na kterém je píseň postavena, a na jeho základě je pak schopen připojit se téměř k jakékoli muzice. Takto vznikají zajímavá hudební uskupení, spojení kytar s podomácku vyrobeným drnkacím bubnem khomokem, slovenskou fujarou nebo brisknými činelky-kortálky.

Na společném hraní ale také zároveň velmi dobře vyniknou rozdíly mezi oběma hudbami. Indové jsou při zpěvu písní zvyklí daleko více využívat svůj hlas, takže jejich písně oproti těm našim působí mnohem prokresleněji a plastičtěji. Pracují s jemným rozlišením na čtvrttóny a také se snaží o to, aby přechody mezi jednotlivými tóny byly co možná nejplynulejší. Tyto „mezery“ mezi tóny vyplňují takovými měkce znějícími kudrlinkami, které nám připadají nezvyklé a pro naše hlasy jsou jen obtížně napodobitelné. Přesto tedy, že se Haradhanovi naše muzika líbí, nemůže se často při poslechu našich písní zbavit pocitu, že plně nerozvíjíme možnosti, které nám konkrétní skladba či píseň nabízí.

Při společném muzicírování se ukazuje ještě jedna věc. Haradhana vždy velmi zajímá, o čem naše písně jsou. Texty většinou nebývá těžké přeložit, nezřídka však bývá problémem je vysvětlit. Naše lidové písně, okteré se Haradhan zajímá především, dokáží být totiž značně morbidní a plné nevěry - témata, která jsou v tradičních bengálských písních zcela neznámá. Bengálci zpívají nejraději o přírodě a o lásce, častým námětem je také nešťastné odloučení milenců. Vyprávět pak Haradhanovi o tom, jak nevěsta o svatební noci zabila svého manžela, znamená často počátek několikahodinové diskuze o rozdílech našich kultur.

Závěrem uvádím jednu z Haradhanových oblíbených bengálských lidovek.

Nepřišel jsi, můj milý.
Komu jen dám svůj drahý život,
co přebývá v mém těle?

Slíbil jsi, že přijdeš, můj milý.
Dívám se směrem k cestě,
dívám se, dívám...
a mé oči pomalu oslepují.

Mé mládí kvete jako květina.
Jak já tu samotu vydržím?
Mám už věk na vdávání
a lidé ve čtvrti mě začínají pomlouvat.

A ty jsi nepřišel, ty můj černý měsíčku.

Jindra Štolcová