Návštěva tak vysokého státníka je vůbec první od roku 1931, kdy místo navštívil tehdejší srbský král Alexandr I. Karađorđević. „Tehdy se účastnil v dnešních Jindřichovicích slavnostního otevření a osvícení," říká správce mauzolea Dejan Randjelovič. Na místě jsou podle jeho slov uloženy ostatky 7100 Srbů a 189 Rusů.

Srbský prezident navštívil mauzoleum v rámci návštěvy Česka, a to s početnou srbskou i českou delegací, za asistence Hradní stráže. Na místě se zajímal například o to, jakou práci museli zajatci vykonávat a kolik jich vůbec lágr přežilo. Pozastavil se také nad některými dobovými fotografiemi, na kterých vypadá vše idylicky. Záhy se pak dozvěděl, že šlo jen o propagandistické snímky.

Mauzoleum v Jindřichovicích je dnes vzpomínkou na obří zajatecký tábor. Při vstupu do mauzolea dýchne na návštěvníky zvláštní atmosféra. Na zdech visí dobové fotografie. Je tam také umístěná maketa obřího zajateckého tábora. V útrobách jsou pak vyskládány malé rakve s ostatky. „Jsou zde uloženy ostatky nejen vojáků, ale i dětí, které v zajateckém táboře žily. Nejmladšímu chlapci bylo sedm let a zahynul tu i se svým dědečkem," poznamenal správce mauzolea Dejan Randjelovič.

Historii zajateckého tábora mapuje kniha Ozvěny velké války, s podtitulem Zajatecký tábor Jindřichovice 1915 – 1918, kterou na konci roku 2012 vydalo sokolovské muzeum. Publikace nabízí pohled na opravdu unikátní dobové fotografie a vypráví se v ní o samotném vzniku i fungování zajateckého tábora v letech 1915 až 1918. Autoři se v knize zmiňují právě i o mauzoleu v objektu, kde bývala vodárna, která lágr zásobovala. Zajatecký tábor měl kapacitu 30 tisíc zajatců. Na nemoci, podvýživu nebo epidemie v něm zahynulo přes čtyři tisíce vojáků.

Historici mají za to, že lágr nefungoval rozhodně jako koncentrační tábor. Monarchie tam vybudovala celé město se strážními věžemi, fotbalovým hřištěm, pekárnami. Podle historiků to bylo skoro moderní město, které mělo i vlastní kanalizaci. V místě stála stovka dřevěných domů pro zajatce. Dnes je tam jen pustá a holá pláň. Vystavěny byly sklady potravin, prádelny, sprchy, kaple, a dokonce dva objekty s posuvnou střechou, určené k relaxaci a léčení zraněných či nemocných. Nechyběla ani pošta, stáje pro koně a třeba i kasino pro důstojníky. Celkem tam bylo 170 domů.

Postavení zajateckého tábora stálo monarchii sedm milionů rakouských korun. Na konci války tam bylo až 36 tisíc vojáků.

A jak to v zajateckém táboře fungovalo? I to kniha popisuje. Vojáci vstávali v šest hodin ráno. Poté dostaly pracovní skupiny práci. Obědvalo se o jedenácté. Po dvouhodinovém oddychu se muselo zase pracovat, a to do sedmnácté hodiny. Zajatci pracovali v místech, kde chyběli muži, kteří rukovali na frontu.

Zajatci na konci války umírali zejména na hlad. Čím dál více potravin totiž směřovalo na frontu a tenčily se i zásoby chleba. Počet úmrtí rostl už od poloviny roku 1916. O rok později tam vypukla epidemie tyfu, kdy umíralo až čtyřicet lidí denně. Márnice už přitom byly přeplněné, a tak těla končila v masových hrobech.