Zdolat překážkovou dráhu na invalidním vozíku, připravit čaj s neprůhlednými brýlemi nebo se projít s klapkami na očích a spoléhat jen na své schopnosti a bílou hůl. Takové úkoly čekaly včera na návštěvníky Dne pro sociální služby v Chodově, který uspořádala místní skupina komunitního plánování. Ta chtěla veřejnosti ukázat, jak náročné je pro hendikepované lidi bojovat každý den, každou minutu s bariérami, které zdravý člověk třeba ani nevnímá.

„Jak na tom vůbec může někdo jezdit? Bože, to je ale makačka,“ zvolal desetiletý Jan Pinc z Chodova, který na vozík usedl jako první. „Tedy řeknu vám, jsem skutečně rád, že mám zdravé nohy a nemusím používat takové pomůcky. Sedět celý život na vozíku by asi byla hodně velká otrava,“ doplnil Pinc.
Jeho kamarád Jiří Macák reagoval podobně. „Myslel jsem si, že to bude o hodně jednodušší. Taková jízda dá hodně zabrat. Mně třeba dělalo problém hlavně zatáčení a přejíždění nastraženého prkna,“ přiznal Macák.

Návod, jak si poradit s překážkami, mohli zájemci žádat u Ludvíka Janka – člena komunitního plánování, který sám vozík používá. „Zařadit do programu jízdu na vozíku byl náš společný nápad. Lidé tak alespoň uvidí, že i takové obyčejné dlažební kostky mohou vozíčkáři dělat problém. Špatně se totiž přejíždějí,“ uvedl Janko.

Podle starosty Chodova Josefa Hory se město snaží, aby v ulicích bylo bariér pro lidi s hendikepem co možná nejméně. „Postupně pracujeme na jejich odstranění. Všechno ale během jediného roku udělat nelze,“ poznamenal Hora.
S tím souhlasí i Janko. „Před devíti lety se na vozíku dalo Chodovem projíždět pouze po silnici. Nyní mohu s klidem říci, že město je bezbariérové, i když nějaké překážky tady stále jsou. Jako příklad uvedu přístup do kulturního domu,“ zmínil Janko.