Tenistky Siniaková s Krejčíkovou právě vyhrály čtyřhru. Markéta Vondroušová byla ve dvouhře druhá. Lukáš Krpálek obhájil olympijské zlato a Jiří Prskavec byl nejlepší na divoké vodě. Ještě před tím ovládli střelci Lipták a Kostelecký trap.

Nevadí mi, že si musím přivstat, prostě jsem fanda a když mi to pracovní povinnosti dovolí, televizi mám zapnutou pořád, chtěl bych toho stihnout co nejvíce.

Verner Lička
je bývalý fotbalový reprezentant, olympijský vítěz z Moskvy 1980

Mám možnost blíže poznat sporty, které nejsou tak populární, pro které navíc u nás nemáme takové zázemí nebo podmínky jako jinde ve světě a přesto jsme v nich úspěšní. A přiznám se, že dramatický rozstřel o zlato mezi Liptákem a Kosteleckým mě dojal. Když jsem byl odpoledne v obchodě, o našich střelcích se bavili lidé ve frontě u pokladny. Z toho mám vždycky největší radost, že sport dokáže lidi odtáhnout od běžných starostí, kterých máme v poslední době všichni opravdu hodně.

Tokijské hry beru jako určitou vzpouru společnosti proti covidu. Všichni účastníci OH mají můj obrovský obdiv za to, že museli obětovat řadu týdnů ze svého osobního života, soukromí, vyrovnat se s podmínkami, které do té doby neznali. Zaslouží si velký respekt a úctu. Někomu olympiáda vyjde, někomu ne. Jsou důležitější věci v životě, ale myslím, že pro sportovce není nic většího než startovat na olympijských hrách.

A to i přesto, že diváci na sportovištích v Tokiu hodně chybí. Už se s tím pomalu srovnávám, ale není to ono. Fanoušci samozřejmě chybějí více samotným aktérům než nám u televize. Pokud jde o mě, olympiáda mě vtáhla i přes svá omezení, která si my, diváci, třeba ani nedokážeme představit. Je mi nesmírně líto těch, kteří kvůli koronaviru nemohli na OH odcestovat, nemluvě o těch, kteří o start přišli až v dějišti her. Vím, kolik času a úsilí musíte věnovat přípravě na takovouto událost, která je pro mnohé vrcholem kariéry

Zdroj: Deník

Ale pojďme zase k pozitivnějším věcem. Atmosféru jsem si připomněl před pár dny s vnoučaty při návštěvě Olympijského parku v Praze. A byla to nádhera, potkal jsem se tam s řadou sportovců, je to parádní akce.

Když se vrátím k naší „zlaté fotbalové“ Moskvě, tehdy jsme byli řadu dní v Petrohradě, kde se hrála naše skupina a do moskevské olympijské vesnice jsme se dostali až na závěr, asi na pět dní. Ale vzpomínám na to prostředí dodnes, na všechny ty emoce, přímá setkání s řadou těch největších sportovních hvězd.

Fenoménem her jsou nové sporty - například soutěž v surfingu nebo skateboardingu? Přenosy jsem neviděl, ale proč ne? Je to součást života, věřím, že nejde o nějakou sportovní politiku, že o tom, který sport má být zařazen do programu her se vedou bohaté diskuse. Ale pokud se správně vyhodnotí všechna pro a proti, popularizace přispěje k rozvoji těchto odvětví, jako tomu bylo například kdysi u florbalu, tak myslím, že je to v pořádku.

Na závěr se musím zastavit u fotbalového turnaje, kde mám poněkud smíšené pocity. Olympijské ideály, tedy neprovázanost s byznysem i marketingem dost dobře nejde. Stejně jako sladit olympijský turnaj se soutěžemi FIFA a UEFA. A velmi mi vadí věkové omezení, někde nejsou olympijské nominaci svých hráčů nakloněny ani jejich mateřské kluby.

Přesto na turnaji startuje řada špičkových fotbalistů, jako Giroud za Francii, Španělé Pedri, Olmo, Garcia či Asencio, osmatřicetiletý Brazilec Dani Alves a další. Všichni museli chtít hrát a reprezentovat. Nedivím se jim, že pro někoho může být olympiáda více než Liga mistrů. Všechny tyto skvělé fotbalisty účast v Tokiu posune sportovně i lidsky. O tom jsem přesvědčený.

Olympijská myšlenka Pierre de Coubertina je totiž věčná!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.