Herec Leoš Noha staví dům: Nejdřív tu byla maringotka, pak jsme uřízli kola

S kolegou fotografem máme sraz v obci u autobusové zastávky. „Pojedete ještě asi padesát metrů,“ dává poslední instrukce po telefonu Leoš Noha, „a pak je nalevo jasan, na kterým je růžovým sprejem nastříkaná sedmdesát pětka.“ „To je jako číslo popisný?" ptám se. „Ne, ne, to tam nastříkal někdo z veselejch gratulantů, co se napařili a přišli tátovi popřát k pětasedmdesátinám,“ zní odpověď.

Pak už se jen naše auta chvíli hrabou ve štěrkovém stoupání a najednou stojíme na plácku před chaloupkou jako z filmového studia. Leoš Noha a jeho kamarád Žakys (seznámení je rychlé) nám jdou vstříc s lahváči v rukou.

Jiří Bartoška: Když mě žena poprvé přivedla domů, babička pronesla památnou větu

Tady mezi kopci asi není lehký život, co?
Asi jako všude v Sudetech. Je tu málo práce. Ale když chcete, tak si ji seženete. Ovšem mě se tohle naštěstí netýká.

Okolí je moc hezké, ale tahle romantika může časem vyvanout, ne?
Jsem lokální patriot, rodilý Ústečák, krajinu kolem Ústí mám rád odjakživa, i když město samo nic moc. Spojenec to za války vybombil a komunista to pak svou snahou urbanisticky se zviditelnit dodělal. Nikdo jinej by nevyboural hlavní třídu, aby tam postavil paneláky.

Tady bydlíte trvale?
Hodně přebývám v Praze a taky mám byt v Ústí, ale pomalu, pomaličku naplňuju ideu se sem šoupnout natrvalo.

Jak se stalo, že jste na mapě píchnul prstem sem, do Leštiny?
Tátův kamarád, který koupil barák kousek odsud, zjistil, že tenhle pozemek je na prodej. Já zrovna natočil reklamu na nejmenované pivo „jako tenkját…“, tak jsem to koupil.

Mimochodem, na tu vadu řeči z „Okjesního pšeboju“ máte snad i patent, ale nezůstalo vám to?
To ne, ale dobrá obchodní marka je to pořád. V naší branži je totiž nejhorší, když zůstanete neznámým hercem. Takhle si aspoň lidi řeknou: Jóóó, to je ten šišlavej debil! A to stačí.

Standa Hložek: Uplynulé měsíce? To byla beznaděj, trpěl jsem

Když se tak rozhlížím, máte tady ještě hodně práce…
Chvíli bude trvat, než to bude tak, jak bych chtěl. Ale spát se tu už dá, a když je v létě teplo, tak je to úplně v pohodě. Já žádný superkomfort nepotřebuju a základ už máme.

Vy jste se původně vyučil řemeslo, je to tak?
Ano, dělal jsem mechanika elektronických zařízení. Jeden čas jsem opravoval televize v servisu na Skřivánku (část Ústí nad Labem – pozn aut.). Ale to už je nějaký ten pátek, divadlo dělám třicet let.

Tady v Leštině jste jak dlouho?
Asi sedm let. Šel jsem sem s tím, že tu zaparkuju maringotku a bude to takhle. Všude kolem rostly metrový kopřivy. S budováním, jestli se to tak dá říct, jsme začali asi před rokem. Přece jen záleží na penězích, ale nějak jsme si vypomohli navzájem. Tady to takhle funguje. Třeba elektriku v koupelně jsem se snažil udělat sám. Tady Žakys mě k tomu dokopal, prej – když jsem ten elektrikář. No ale svítí to, hřeje to, zaplaťpámbu za ty dary.

Do rozhovoru vstupuje kamarád Žakys: Domek je podle mý ideje, je to dřevostavba, normálně pasivhaus, nic zděnýho, jen 40 centimetrů izolace. Je to v podstatě hrázděnka, akorát fasáda je falešná, přijde ještě doplnit jílem, aby tam nezatejkalo. Leoši, dáš si panáka?

LN: Prosil bych.

Bydlíte tu sám, s tátou, nebo ještě s někým?
Občas sem přijede moje přítelkyně z Prahy, táta tu bydlí. Má tady slepičky, je tady rád. Já se sem vždycky těším, až se zase vyspím na svý matraci za šest tisíc, což táta nemůže pochopit. On dokázal vydělat peníze, ale když je teď nemá, nemůže pobrat, že matrace stojí šest tisíc. Ona může stát i osmdesát, ale to bych mu radši snad ani neříkal. Máme se rádi, vycházíme spolu celkem dobře. Samozřejmě někdy jsou mráčky na nebíčku, ale v pohodě. Co se zvířat týče, nejsem žádná farma, ale slepice jsou poměrně nenáročný a bezvadný. Každý den posbíráme osm deset vajíček. Ovce ani kozy už nemám, protože mi oždibávaly ovocný stromky vysazený v stráni. Udělal jsem kolem nich nejdřív takový bednění, jenže beran, hajzl, se do něj trochu opřel a oždibával vesele dál.

Jak práce na příbytku postupovala?
Nejdřív tu stála maringotka. Pak jsme jí uřízli kola, takže se z ní vlastně stala chajda, potom jsme přistavili z ytongu koupelnu. Nakonec to bude asi dispozice 3+1, ale jde to pomalu. My ovšem nikam nespěcháme, taky, jak jsem řekl, záleží na penězích. A dělá tady hlavně Žakys, já víceméně jen platím. Loni jsme vysázeli nový stromky – jablka, švestky, nějakou hrušku možná…Takový to ovoce, co se dá prohnat ohněm. My si tady pomůžeme se vším.

Herec Otakar Brousek mladší: Už léta čekám na to, jestli budu moudřejší

Koukám, že tu máte i něco jako falešný sklep.
Kdepak falešnej. Je sice zbudovanej dodatečně, ale je plně funkční. Pivo se v něm chladí báječně. Počítáme, že přímo z něj horem vytáhneme pípu, narazíme sud a až dojde, koupí se další. Když mám volno, jsem většinou tady, přečkal jsem tu teď třeba celou koronu. Skoro tři měsíce v kuse. Poprvé jsem viděl, jak kvetou stromy kolem, rostou jahody… I tady můj jasánek se probral. Loni dostal bombu bleskem a dlouho neobrážel. Už jsem se o něj bál.

Leoši, jak jste se vlastně dostal k hraní?
Do ústeckého Činoheráku jsem nastoupil jako osvětlovač v roce 93 nebo 94 a po jedný sezoně svícení jsem dostal nabídku hrát. Zkrátka, štěstí přeje připraveným a kvalita se prosadí sama. (smích) Hrál jsem v Ústí asi třináct let a potom jsem dostal lano ze Zábradlí. Na Zábradlí jsem byl v angažmá taky snad patnáct let a teď jsem rok volnej Noha. V současný situaci jedu trochu ze zásob, něco jsem si naškudlil. Ale nebojím se, ono zase něco bude. Zrovna zítra natáčíme další díl Slunečný. I výhledově mám dost práce, někdy žertem říkám – co by za to dali herci. Když totiž nemáte natáčení, je to problém. Uživit se divadlem je u nás těžký.

Pamatuju si vás ještě ze sitcomu Helena. To nebyl úplně špatný pokus.
Jo, to jsem byl ještě tlustej… Nebyla to špatná práce. Ale nejvíc mě samozřejmě katapultoval Okresní přebor. Honza Prušinovský na mě vždycky pamatuje. I teď mě oslovil – bude něco zkoušet v Činoheráku.

Jak sem dojíždíte?
Buď busem, nebo pro mě do Ústí jezdí táta. Já neřídím, nemám papíry.

Tomáš Hanák děkuje viru: Myslím, že přiškrcení penězovodů nám nemůže ublížit

Jaké máte vzpomínky na dětství a mládí v Ústí?
Byly jsme sídlištní děti – Severní terasa. Bylo to autentický, ale asi jako všude jinde na sídlišti. Rád vzpomínám, jak jsem ještě na učňáku chodil na brigádu a sklízel květák v Polabí. To bylo třeba v roce 1982 a já měl za víkend pětistovku. To snad bylo víc než čtvrtina platu. Takový peníze, paráda!

Věnujete se nějakému sportu?
Hraju fotbal za Real Top Praha, což je charitativní sport. Vždycky se vybere fůra peněz a užijeme si i dost švandy. Je to dobře vymyšlený.

Chaloupku v Leštině sdílíte se svým otcem. Napadá mě, jste sám tátou?
Mám dvě děti, syna a dceru, 33 a 20 let. Syna jsem měl v devatenácti.

Děláte tu nějaké akce pro kamarády?
Ale jo, i během korony nás tady jednou bylo dvacet bezrouškářů. Musíme se holt promořovat. I pár hereckých kolegů mě tu navštívilo. Já jsem tady vážně spokojenej. Dáte si dršťkovku?

Rád, děkuju. Vařil jste?
Jasně. Já rád vařím, baví mě to, máma byla, vlastně pořád je, kuchařka, takže k vaření mám vztah. Doma vařím já a i tady v těch polních podmínkách se to dá v pohodě zvládnout. Nijak se nestresuju, protože nejhorší smrt je z vyděšení.

Zpěvák Pavel Callta po rozchodu nezahálí. Po hudbě má další vášeň

Jestli se to rozkřikne, budou vás lanařit do pořadů o vaření.
Už mě i lanařili, ale zatím odolávám. Z fotbalu se znám třeba s Jirkou Babicou. My se tam všichni vzájemně špičkujeme, takže je klika, že má smysl pro humor. Jeden kluk – měl už něco upito – za ním přišel se slánkou a pepřenkou a říká mu: „Jirko, udělej mi z toho guláš.“ Jindy se Jirkovi zase povedlo dát hlavou vlastní gól, takže se pak omlouval a sliboval, že se naučí hlavičkovat na správnou stranu. A náš brankář Kuba Štefek mu povídá: „Jirko, ty se hlavně nauč vařit, ty vole…“

Ještě mě napadá, Leoši, že byste mohl osvěžit třeba StarDance.
I to jsem zatím odrazil, ačkoli za exota bych se jim do estrády určitě hodil. Ono je to tedy za tři stovky, což není k zahození, ale tři měsíce jedeš jako fretka a nezastavíš se. Na druhou stranu – občas mi v uších zvoní slova mýho kamaráda-pingla, který říká: „Kamaráde, mít, nebo nemít padesát tisíc – to je sto tisíc rozdíl.“

Život se po epidemii pomalu vrací do normálu, alespoň sociálně, ekonomická krize možná teprve přijde. Ale zase se bude hrát divadlo, jak v Praze, tak v Ústí, akorát se pomalu blíží divadelní prázdniny.
Teď čekám, jestli budou, nebo nebudou Shakespearovský slavnosti, kde jsem měl hrát. Na práci se samozřejmě těším, ale jinak třeba do divadla moc nechodím, to mě musí tady Žakys spíš přemlouvat. Kdysi, ještě v Ústí, jsem divadlo i režíroval, upravil jsem hru podle knihy Prezydent Krokadýlů od Warrena Millera o válce dětských gangů. Musel jsem to předělat, protože práva drží americký filmový studio. Hráli v tom malí cikáni z ústeckýho děcáku a byla to pecka.

Ota Jirák: Stárnutí není legrace. Ve Slunečné to byla generálka na funus

Takže jste si vedle hraní zkusil autorskou práci.
Chtěl jsem udělat i divadlo o Andym Warholovi, kterýho mám rád, ale pak jsem to neměl kde realizovat, tak jsem to dal k ledu. Psát do šuplíku bych neuměl.

Teď jsem četl, že nastaly příznivé podmínky pro houby. Tady kolem musí být houbařský ráj, ne?
Mrzí mě, že s tím ta příroda trochu nepočkala, protože já jsem docela vášnivej houbař. Tedy jsem vášnivej i houbař… Jezdíme za Doksy do bývalého vojenského pásma Ralsko, a to je vždycky zážitek. Teď určitě něco vyleze, ale já zrovna budu muset do Prahy do práce.