Michal Krysta sám přeplul Atlantik: Když mi bylo nejhůř, zpíval jsem si

Byl jste dobrodruhem už od mala?
Asi nejspíš ano. Pamatuji si, jak jsem v osmi letech šel sám přespat do lesa. Sbalil jsem si sirky, nůž, kousek chleba, vodu a deku a zamířil jsem do rozpadlé dřevěné boudy ve strmém svahu uprostřed lesů. Bylo to pro mě velké dobrodružství a zároveň velká zkouška odvahy.

Jak si vysvětlujete, že vás přitahuje voda?
Možná je to náhoda. Jako sedmiletý kluk jsem od rodičů dostal starý laminátový modrý kajak, na který mi máma nakreslila veselého vodníka, abych se tolik nebál. Já se však moc nebál. Nasedl jsem a hned jsem cítil, že voda je místo, kde se cítím dobře a bezpečně, a začal jsem kanoistiku dělat závodně. V pozdějších letech jsem se díky mnoha závodům a píli dostal do reprezentace ve sjezdu na divoké vodě a z mistrovství světa přivezl stříbrnou medaili. Úspěchů bylo více, ale MS pro mě bylo vrcholem závodní kariéry. Po tomto závodě jsem s kajakem skončil a začal se věnovat horolezectví, triatlonu a paraglidingu.

Mladý pár odneslo moře. Ve vodách plných žraloků několik dní bojoval o život

Nevybíráte si příliš náročné sporty?
Pokud nám příroda nabízí hory, divoké řeky, modrou oblohu, nebo nekonečný oceán, je to pro mě stále „hřiště“ malého kluka, ve kterém se cítím moc dobře a bezpečně. Nevnímám sporty, které dělám, jako extrémní, nebo adrenalinové. Baví mě být v přírodě a dokázat využít její potenciál. Někdy je ta cesta snazší, někdy těžší, ale pokud se člověk pro něco opravdu rozhodne a věří si, cíle dosáhne.

Nebojíte se?
Strach se snažím ze svého života úplně vytěsnit. Nemyslím si, že je užitečný. K přírodě mám veliký respekt, bez kterého by to určitě nešlo, ale strachu se snažím vyhýbat.

S jachtingem jste začal stejně záhy jako s kajakem, asi vás to hodně bavilo…
Bavilo. Trávil jsem spoustu víkendů plachtěním na malém rybníku a zažíval při tom dobrodružství velkého námořníka. Už od mala jsem snil o velké plavbě na oceánu, kterou jsem si až teď splnil. Nikdy jsem nepostavil nic většího než lodičku z kůry. Postavit loď na cestu přes Atlantik – trvalo to 10 měsíců – byla obrovská výzva a velká zkouška trpělivosti.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro sólový závod Globe 5.80 Transat 2021? 
Od dětství jsem snil o velkém dobrodružství na moři a život mi přihrál příležitost dostat se k tomuto projektu. Trošku mi dopomohl i covid, díky kterému jsem měl v podstatě ze dne na den spoustu volného času, a tak jsem se pustil do stavby.

Na moři jste byl sám 26 dní, plachtil 3200 mil, jak jste to zvládl?
Měl jsem obavy z toho, jak samotu zvládnu, ale musím říct, že to byl velký zážitek, očista a poznání sebe sama. Prvních pár dní bylo psychicky náročných, ty jsem ale brzy překonal a každý další den byl lepší a lepší. Místo povídání, jsem si užíval hlavně ticha a když mi bylo nejhůř, zpíval jsem si, nebo poslouchal muziku. Celá plavba byla jeden dlouhý a nezapomenutelný zážitek a ač to tak nevypadá, každý den je jiný a čeká vás v něm něco nového. Je to příběh, který se nedá popsat v pár větách. To se musí prostě prožít. Vlny měly mnohokrát i přes pět metrů, ale navzdory malým rozměrům je loď velmi stabilní a opravdu bezpečná. Převrácení jsem se neobával. Zároveň mám na palubě spoustu bezpečnostního vybavení, které v případě nouze aktivuji a počkám na pomoc.

Jaký jste měl pocit po zdolání cílové pásky?
Dojet do cíle, bylo tím největším vítězstvím pro nás všechny, ale samozřejmě to byl závod a šel jsem do něj naplno.  Po projetí cílové čáry jsem měl nesmírnou radost a druhé místo jsem jako zklamání určitě nebral. Dal jsem do toho vše a posledních pět dní jel nuceně kvůli poruše autopilota nonstop bez spánku. Každý, kdo podobný závod dokončí, je vítězem.

Jaké máte plány do budoucna? 
Mým největším projektem je rodina. Co se týče závodních plánů, tak to s největší pravděpodobností vypadá tak, že se letošní podzim vydám s novou lodí na druhý ročník závodu přes Atlantik.