Vždycky jsem si přál, abych nemusel ráno vstávat a chodit do školy. Nevěřil bych, že toto přání se mi někdy splní. V celé naší zemi byly 11. 3. 2020 uzavřeny školy kvůli nákaze koronavirem. Jak dlouho to bude trvat, zatím nikdo neví.

Po dvou týdnech domácí karantény se probouzím, venku začíná svítat a já si myslím, že jsem zaspal. Kouknu na budík, je sedm hodin: "Panebože, já nestihnu vlak do školy!" Začínám zmateně pobíhat po bytě, v kuchyni hledám snídani. Je mi divné, že rodiče ještě spí. Že by také zaspali? Po chvíli si uvědomím, že škola je uzavřená a já nikam nemusím. Vrátím se tedy zpět do postele a jsem rád, že si ještě mohu pospat. Začínám pomalu usínat a najednou mi cinkne mobilní telefon. Ospale se podívám, kdo mi píše. Zobrazím si zprávy. “Bakalář.” Učitelé mi posílají další hromadu úkolů. Už nemá cenu spát. Vstanu, nasnídám se, vyčistím si zuby a v pyžamu sedám k psacímu stolu a počítači. Zatímco dělám úkol z matematiky, přichází mi od učitelů další a další práce k vyplnění. Dnes je toho nějak hodně a pomalu se v tom začínám ztrácet. Domácí příprava mi dnes zabere dost času! Asi po hodině mého domácího studia přichází mamka, která mi nese svačinu. "Co mám dnes uvařit k obědu?" ptá se mě. Po čtrnácti dnech doma už jí také docházejí nápady. Táta právě přijel z nákupu. Sděluje nám své zážitky, ale přes roušku mu není téměř rozumět. Raději se vracím zpět ke své práci. Studuji až do oběda. Měl bych se už převléknout, v pyžamu mě ke stolu rodiče nepustí. Po společném obědě si zasloužím odpočinek. Konečně se mohu věnovat svým zálibám. Nejdříve projíždím sociální sítě, pak se dívám na videa na kanálu YouTube. Rodiče na mne volají z obýváku, abych s nimi sledoval cestopis o Dubaji. Jsem rád, že jsme tam už byli, protože za současné situace se nikam dlouho nepodívám.

Napadá mě, že delší dobu jsem také nebyl venku. Chtěl bych se jít s kamarády projít do města, zajít si na pizzu, ale raději nechci nic riskovat a zůstávám doma. Začíná to být náročné především na psychiku. Připadám si jako ve vězení. Snažíme se doma tuto situaci překonat. Hrajeme společenské hry, na které jsme dříve neměli tolik času. Ale jak dlouho nás to bude bavit? Nikdy bych nevěřil, že si budu přát, abych mohl jít opět do školy. Asi všichni si přejeme, aby se vše co nejdříve vrátilo do normálního režimu.

Vladimír Šperl, ISŠTE Sokolov