My se dnes exkluzivně podíváme do rodiny mladé studentky z Aše (17), jak vypadá její denní režim v době karantény a co si o situaci myslí.

Jak se vlastně liší život před a v karanténě? „Můj život se obrátil vzhůru nohama, dříve jsem si myslela, že virus nás nemůže jakkoliv ohrozit a brzy zmizí, teď je to ale jiné, „Koro“ (jak nazývá koronavirus) mi nejdříve sebral vzdělání, spolužáky, poté obchody a posilovnu a v poslední řadě i zrak…“

„Můj den začíná tak, že vstanu, běžně jsem do školy vstávala kolem 7. hodiny, teď spím tak do 11. První věc, co udělám po probuzení, je, že s hrůzou a strachem zkontroluji, zda nám na Bakalářích nepřibyly další úkoly, také se podívám na aktuální stav nakažených. Když se konečně vyloupnu z postele, jdu si udělat snídani, přemýšlím, co budu dneska dělat, kam půjdu, dříve by můj den vypadal asi takto: škola, posilovna, nákup, úkoly, …, nyní podnikám velmi náročné, ale zato dobrodružné výpravy z postele k lednici, na záchod a zpět. Většinu dne strávím v posteli. Nejdříve to bylo super, ale teď už mě to vůbec nebaví, nemám co dělat, a i ten čas, který jsem si vždy přála vyplnit sledováním seriálů na Netflixu, stejně věnuji koukáním do zdi a přemýšlením, co bude… Když už se konečně dostanu ven, samozřejmě si s sebou vždy beru roušku. Ta mi v kombinaci s brýlemi dokáže pěkně zavařit - brýle se celé zamlží, oči se vysušují. V ten moment se ze mě stává slepec. Dle mého názoru jsou pro naši zemi více nebezpeční řidiči, kteří použijí brýle v kombinaci s rouškou a mohou způsobit více škody než samotný Koro. Nejhorší je to v obchodě, kde vidím jen mlhu a po sundání brýlí nevidím už vůbec nic. Venku je to také dost nebezpečné, již kolikrát jsem zakopla a málem spadla na zem, jen kvůli tomu, že nic nevidím. Lidé jako já by měli k roušce dostávat i slepeckou hůl, jinak naše „obrýlená“ komunita brzy vyhyne.“

„Doma zůstává jen mamka, pracuje ve školství, takže si doma posedí ještě pěknou chvíli. Už je doma tak dlouho, že už ani nemá co uklízet. Je mi jí upřímně líto. Stejně jako mě ji nic nebaví, uklidit, navařit a co dál? Občas zajde do obchodu, nakoupí, aby mé túry do lednice a zpět měly smysl. V obchodech je to těžké, hlavně mě štve nedostatek rýže, kterou tak moc miluji. Můj táta do práce zatím chodí, Koro vůbec neřeší, roušku nosí, ale čísla, která slyšíme z médií, ho vůbec neděsí. ´Nemoci tu byly před Koro a budou i po Koro,´ říká."

„Myslím si, že média občas situaci přeceňují - například že na Koro umřelo „již“ 10 lidí, ale to, že tito lidé měli i jiné zdravotní problémy, to se neřeší.. Všichni bychom se měli nad touto situací zamyslet a používat zdravý rozum, dodržovat vyhlášky a hlavně doufat v lepší zítřky.“

Viltová, ISŠTE Sokolov