Koncem listopadu letošního roku jsme se sešli (bývalí zaměstnanci ÚSP), abychom zavzpomínali na otevření ústavu a oslavili 25.výročí jeho existence. Chtěl bych jim touto formou poděkovat za výbornou a obětavou práci a léta, která jsme strávili spolu. Byl to skvělý kolektiv.

Hlavním cílem naší práce bylo vytvořit takové sociální společenské prostředí, aby každý svěřenec mohl žít podle svých schopností a možností.

Objekt vznikl rekonstrukcí bývalých jeslí (později dětského oddělení nemocnice). Od začátku byl převážně koncipován jako výchovně vzdělávací zařízení. Proto byl program práce se svěřenci zaměřen na využívání pedagogických metod, forem, zásad a pedagogických principů.

Věděl jsem, že musíme časem překonat uzavřenost tehdejších ÚSP, a proto celá činnost pracovníků sledovala cíl - připravit schopné svěřence k samostatnému pohybu mimo brány zařízení a ty nejschopnější začlenit do občanského života formou chráněného bydlení a asistence. To se nám podařilo na sto procent. Brány jsme otevřeli a první čtyři vybraní svěřenci začali žít ve dvou chráněných bytech. Proto jsme založili Občanské sdružení Sokolík.

To je ale zcela určitě samostatná kapitola. Již 13 let kluci bydlí v chráněném bydlení Sokolík s podporou asistence. Toto zařízení bylo jako první tohoto druhu vytvořeno v přirozeném prostředí občanské zástavby v Karlovarském kraji. Bylo vytvořeno díky pochopení a konkrétní pomoci tehdejšího starosty pana Ing. Karla Jakobce a pracovníků Městského úřadu Sokolov. Málokdo dnes ví, že oběma zařízením jsem dal jméno Sokolík.

Každý z nás by mohl vyprávět svůj životní příběh. Na jeho cestě často svítí sluníčko, ale občas je zataženo. Příběh chlapce R.S.: Na svět přišel po značně komplikovaném porodu. Údaje v jeho anamnéze vypovídaly o opožděném psychomotorickém vývoji. Později byl umístěn v psychiatrické léčebně. Po krátkém pobytu doma byl zařazen do našeho ústavu. V propouštěcí zprávě měl psychologický závěr – těžší debilita. I přes opakované pokusy s nenáročnou a individualizovanou školní péčí není schopen systematické školní výuky. Chlapec byl u nás ve spolupráci se zvláštní školou zařazen do nejnižšího stupně pomocné školy. Později absolvoval večerní školu a současně začal pracovat v chráněných dílnách. Pomáhali jsme mu přibližovat se k přirozenému způsobu života. Individualizovaná a soustředěná péče přinesla v několikaletém období pozitivní výsledky. Patřil mezi nejschopnější a dosáhl velmi dobrých výsledků. Četl plynule a s porozuměním, zvládl opis, přepis i diktát známých slov, orientoval se v číselné řadě do dvaceti, sčítal i odčítal bez přechodu desítky, dokonce s pomocí učitele řešil i slovní úlohy. Později odešel bydlet do chráněného bydlení. Z podobných příkladů by se dala napsat kniha.

Ale vrátím se na začátek. Po vyhraném konkurzu mi ředitel Okresního ústavu sociálních služeb PhDr. Pavel Čáslava uložil úkol připravit ústav po stránce materiálního vybavení, po stránce technické i personální a pravidelně nás kontroloval, aby ústav mohl být otevřen k uvedenému datu, sám spolupracoval s projektanty. Musím se zmínit i o pochopení Krajského úřadu Karlovarského kraje. ÚSP - dnes Domov je jeho zařízením. Ústav měl  kapacitu čtyřiceti klientů, která byla postupně naplněna 35 chlapci a 5 dívkami. Rodiče vysoce oceňovali formu denního a týdenního pobytu. U celoročního jsme se snažili vytvářet prostor, situace a porozumění, které by odpovídaly alespoň částečně rodinnému prostředí. V ústavu byla vytvořena dvě výchovná a jedno zdravotní oddělení. Stupeň zdravotního postižení se pohyboval ve všech pásmech od lehkého po hluboké. Mentální retardace většiny klientů byla provázena dalšími kombinovanými vadami - sluchovými, zrakovými, pohybovými i poruchami řeči, což vyžadovalo plné pracovní nasazení všech pracovníků. Jejich úsilím se postupně dařilo rozvíjet samoobsluhu dětí, jejich dovednosti a návyky, zlepšovat komunikaci, mnozí začali číst, psát a počítat. Používali jsme i metodu globálního čtení, krokové vzdělávání, které se uplatňuje u autistických dětí. Někdy jsme museli u svěřenců řešit i etopedické projevy. Z každého úspěchu, třeba i drobného, jsme měli všichni radost.

Výchovný a vzdělávací program vytvořil základní podmínky pro pozdější začleňování svěřenců do občanského života. Pro každého svěřence byl zpracován individuální výchovně vzdělávací a rehabilitační program. Realizoval se v několika formách: v přípravném stupni pomocné školy, v pomocné škole a večerní škole, někteří byli zařazováni i do chráněných dílen. Pomocnou školu vedla velmi fundovaně Mgr. Jana Žídková. Do školy a chráněných dílen chodilo 19 svěřenců. Tyto formy vzdělávání a výchovy měly i socializační a integrační zaměření.

Uvedené procesy měly vliv na rozvoj myšlení, řeči, motoriky, emotivity, ale i chování. Významnou úlohu mělo každé, i drobné, pracovní začlenění. Později někteří už dokázali samostatně nakupovat, připravovat si samostatně pokrmy a opatřovat si informace i tam, kde se běžně nepohybovali. Nevzdělávali se ale jen klienti. Při zaměstnání studovali i zaměstnanci, já sám jsem ukončil vysokoškolské studium speciální pedagogiky v roce 1995. Předtím jsem pracoval 4 roky ve funkci vedoucího ÚSP v Habartově.

Nezapomínali jsme ani na aktivní využívání volného času - někteří klienti si malovali, četli jednoduché texty, vyšívali, poslouchali hudbu, sledovali televizi a pracovali na zahradě. Později nejšikovnější z nich i pracovali na počítači. Jezdili jsme na výlety a zájezdy.

Často vzpomínám na dlouhodobou spolupráci s přáteli ze SRN - ze zdravotního zařízení Lebenshilfe Greiz e.V. Bez jejich pomoci by pravděpodobně nedošlo ke stavebním úpravám objektu. Velké poděkování patří Sokolovské uhelné, která nám poskytla 50 000 Kč na zpracování studie proveditelnosti.

V roce 2007 začala rekonstrukce objektu a její ředitelka Lenka Guzaničová měla pracovní zadání vytvořit domov pouze pro dospělé s těžší formou mentálního postižení.

Minulý měsíc jsem navštívil Domov Sokolík dvakrát. Setkání s ředitelkou Mgr. Petrou Sekáčovou bylo vždy příjemné. Hovořili jsme o životě klientů v minulé i v současné době. Při prohlídce Domova jsem se setkal s několika klienty, kteří žijí v zařízení od otevření. Naše setkání bylo srdečné a pro mne povzbuzující. Je vidět, že paní ředitelka ví, čeho chce dosáhnout, a ví, co potřebují klienti. Je jasné, že dnešní formy a metody práce zaměstnanců jsou oproti minulému období rozdílné. Zdravotní postižení současných klientů se nachází v pásmu těžší subnormality, v závislosti na přímé péči.

S paní ředitelkou Sekáčovou jsme hovořili o 25 letech od vzniku ÚSP a o změnách, kterými ústav prošel. Jejím záměrem do příštích let je vybudovat domek pro nízkoprahové autisty. Má zpracovanou studii proveditelnosti s projektovým záměrem. Tento projekt bude velmi náročný jak z hlediska programového tak i z hlediska personálního, kdy bude třeba klást důraz na odbornost a specializaci.

Dalším záměrem je vybudovat ve spodní části domku chráněné pracoviště pro vytváření dovedností a získávání návyků, které by ovlivnily rozvoj myšlení a schopností. Pochopitelně se paní ředitelka zaměří na udržení vysoké a náročné přímé péče o klienty, na základě současných aktivizačních metod (například Snoezelen, bazální stimulace a dotyková terapie, zvládání agrese u klientů, komunikace s neverbálně komunikujícím klientem). V pracovním programu má další aktivizační metody, které budou mít vliv na život klientů. Ale o tom jistě někdy napíše paní ředitelka sama. Přeji jí a dalším zaměstnancům domova, aby se jim práce dařila ke spokojenosti celého kolektivu pracovníků i klientů

Ludvík Kuba bývalý vedoucí ÚSP Sokolík /1994-2007/