Řada básní této nové sbírky nicméně vznikala již v době mezi lety 1999 až 2010, kdy byl Vladimír Paleček zaměstnán jako pečovatel o gerontologické a psychiatrické klienty v Domově pro seniory v Kynšperku nad Ohří. Odtud čerpal inspiraci a jeho múza vycházela z takových aspektů jako je stáří, bezmocnost, nemoc a smrt. Tato témata, vzdálená většině mladých a zdravých lidí, zanechala díky prožité zkušenosti v autorovi hluboké vcítění se do duší seniorů, ale také humor a nadhled, jimiž se staví k absurditě a tragice lidského bytí.

Při četbě pracovní verze sbírky Tam kde chodí smrt na čekanou jsem si uvědomil analogii s dokumentárním filmem Jana Špáty Respice finem z roku 1967. Stejně jako Palečkova sbírka se i tento dokument dotýká stáří a umírání. Paleček, podobně jako Špáta, vystihuje toto období života jako jeho přirozenou součást. Tváře starých žen se podobají kůře stromů, básnicky imaginuje Špáta. Jak jen jsou krása a mládí pomíjivé a my všichni, kteří nezahyneme již po cestě, dojdeme ke stejnému cíli. K cíli o němž prohlásil Sókrates, že je finišem života, když se po vypití bolehlavu nebál vstoupit do říše Hádu. Není však možné ignorovat tíhu a utrpení ze zániku a nemocí, vždyť právě toto vytrhlo prince Sidhártu z pohodlí a přepychu, aby se stal Budhou, a také Ježíš prohlásil, že nikdo odtud neodejde, dokud nezplatí svůj dluh do posledního haléře. Ve mne se stále evokují slova Anaximandrova: „Ze kterých jest jsoucím věcem vznik, do těchto nastává i zánik, podle nutnosti. Neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času.“

Sbírka je sestavena ze čtyř písemných částí: Jednou půjdem všichni, Tam, Dříve a Uvázali. Každá z kapitol víceméně rekapituluje autorovu dobovou reflexi prostředí, ve kterém se profesně nacházel a v němž se setkával s mnoha různými pacienty či seniory na sklonku života. Možná nevědomě těmto fenoménům nastavoval své vlastní zrcadlo, což ho nutilo k uměleckému vyjádření skrze verše, neboť ten otisk každodenní nesmyslnosti bytí, kdy je cíl lidského života rozmělněn stářím a smrtí, je vlastně zrcadlem každého z nás. Každé živé bytosti, neboť ta je determinována vznikem a zánikem, tak jak je výše uvedeno slovy Anaximandra. Trefně to vyjadřuje např. název knihy o Jimu Morrisonovi a The Doors Nikdo to tu nepřežije. Kromě výše uvedených kapitol obsahuje kniha také kolekci fotografií. Vytvořil ji fotograf Ladislav Hyčka po dohodě s Palečkem, který mu poskytnul zcela volný prostor pro realizaci

kompozice tak, aby co nejlépe vyjadřovala atmosféru knihy. Černobílé fotografie a jejich zátiší tuto úlohu znamenitě splňují. Hyčka tuto přílohu nazval Roviny bytí autora Vladimíra Palečka.

I přes nekomplikovanost sdělení Palečkovy sbírky Tam, kde smrt chodí na čekanou, či právě díky ní, lze v jednotlivých básních hermeneuticky vysledovat charaktery a osobnosti pacientů, kteří v autorovi zanechali stopu, jejich vzpomínky na mládí, které je neodvratně pryč, jejich (ne) hygienické návyky, jejich zvyky a stařecké pošetilosti, které autor popisuje zvláštním, někdy mírně vulgárním humorem např. termíny kočka, hovno apod, čímž se mu daří spojovat tragiku i komiku života, a možná proto se tyto verše stávají tolik autentické. Autor jako pozorovatel zapisuje dění života a osudy lidí, které na této cestě potkával a každá báseň je posléze jejich mementem.

Některé Palečkovy básně na mne působí zenovým dojmem a jeho zálibou ve východní moudrosti, kterou sám prezentuje sklonem k józe či k učení indického mystika Osha. Zde je patrný jeho profesní vývoj od pečovatele po terapeuta, kdy se pesimistická vidina stáří redukuje do léčby a pomoci psychicky nemocným pacientům a kde z autora čiší naprostý optimismus, dětská radost a velice pozitivní přístup k životu, jak uvádí ve své józe smíchu, není žádný problém, kterému se nemůžeme smát, což lze pochopit jako stoické přijetí života se vším všudy a nehořekování nad naším osudem. Vždy máme volbu si zvolit to, jak se k problému postavíme, stejně jako často nemůžeme ovlivnit to, jaké rány nám život přinese. V tom spatřuji paradox existence, často v rozporu s dogmatickými náboženskými předsudky nebo módními trendy New age, které kladou důraz na absolutní zodpovědnost za to, co se nám v životě děje.

Proto na mne Palečkova tvorba působí pravdivě, na nic si nehraje, nedává falešné naděje, je deskripcí života a uměleckým zobrazením šedi stáří, smrti, nemohoucnosti, ale také cesty a smyslu čerpat z této zkušenosti nadhled a radovat se z každého přítomného okamžiku a zároveň empaticky vnímat to, co se kolem nás děje a nehrnout si pouze tu svou hroudu bez periferního vidění, ale vědět, že jsme si všichni v něčem podobní, a že jako jsme na svět přišli, tak z něho také jednou odejdeme, někdo dříve, někdo později a to mezitím by mělo stát za to a být krásné, ať už je to jakékoli, protože nic jiného jistého nemáme.

 

Vladimírův přítel Mgr. Jaroslav Honzák