A za druhé: do tohoto výletu jsem šla nedobrovolně! Byla jsem totiž podplacená dědovým slibem! A jaký slib to byl? Sbírání kešek.
Pokud nevíte, co to je, tak vám to neřeknu, protože já vím asi tak to, co víte vy. Pokud teda vůbec něco víte. Snad mě chápete. Našla jsem si na internetu jednoduché hledání kešky v Soběslavi, kam jsme s dědou mířili.
A z toho důvodu jsme se hned po příjezdu vydali plnit úkoly pro získání polohy kešky! Zní to složitě a také to složité je! Ten člověk, co kešku vymyslel, asi neznal pravý význam slova jednoduché. Víte, co je to cifrace!? Já totiž pořád ne! Můj dětský dalekohled, který jsem si vzala s sebou, mi moc nepomáhal, souřadnice hledané pomocí telefonu také ne, a navíc po dvou hodinách se děda rozhodl, že má hlad, a tím naše výprava skončila. A v devět hodin večer pak děda vyčerpaný usnul, to bylo asi řešením těch těžkých cifrací! Už je nechci nikdy vidět! Brzo ráno jsme vstali a vydali se na cestu do Tábora, kde mě děda nechal a šel k notáři.
Já se mezitím vydala na cestu do centra města. Jelikož jsem neměla už data, šla jsem podle šipek, první šipka byla rovně, druhá byla v ravo a třetí… tam už nebyla, tu druhou už jsem taky nemohla najít, takže se skoro vybitým mobilem jsem se ztratila ve městě, které jsem ani neznala.
Rozhodla jsem se teda zeptat jedné paní:
Já: „Haló, dobrý den, nevíte, kam se jde…“
Neznámá paní: „Hello.“
Já: „Ehmmm, where cesta?“
Ona se pak usmála, podala mi desetikorunu a spokojeně odešla.
To mi teda moc nepomohla, zkusila jsem to tedy znovu.
Já: „Dobrý den, nevíte, kde je cesta na…“
Pán: „No, já se vás taky chtěl zrovna zeptat.“
Já: „Aha, já odtud nejsem.“
Pan: „Já taky právě ne.“
Tak jsme na sebe jen tak koukali, já přemýšlela, co teď, ale naštěstí mi volal děda, který mi pomohl podle navigace, kam jít. Ale chudák ten cizí pán. Snad cestu našel taky.
Když jsem si sedla do auta, chtěla jsem už jenom psát blbosti a poslouchat písničky. Ale to ne. Děda našel totiž novou kešku v Písku a věřil, že ji spolu dokážeme najít. Když jsme dojeli na místo a luštili zadání, začalo pršet. A to hodně. Celí zmoklí jsme se dokulhali k pekárně. Pamatujete na tu paní, co mi dala peníze? Teď se mi hodily! Koupila jsem za ně rohlíky. Takže děkuji neznámé paní za koronavirový oběd. Naštvaně jsme pak běželi k autu a zkoušeli zjistit polohu kešky a víte, co nám vyšlo… Nic! Takže jsme se vraceli celí zmoklí, špinaví a bez kešky! Doma v Sokolově na nás ale čekalo sladké překvapení. Dort! Babička zabodovala a na hledání dortu v kuchyni nám ani nedala žádné souřadnice. Takže i když jsme žádnou kešku nenašli, byl to super výlet! Takže kdo se mnou příště půjde sbírat kešky?

Klára Primasová