Můžete přiblížit svou běžnou pracovní rutinu? Jak vypadá váš den na oddělení, vaše pracoviště, o kolik se staráte pacientů? V jakém sloužíte kolektivu, jak si pomáháte? Co vše musíte zvládnout?
Každé ráno v 6 hodin začínám zpracováním materiálu po kolegyních z odpolední a noční směny. Jedná se o zdravotní dokumentaci ambulantních pacientů. Začínají přicházet naši chroničtí pacienti (například HIV pozitivní nebo s chronickou žloutenkou) na krevní odběry. Už druhým rokem ke každodenní práci přibyla péče o covid pozitivní pacienty, která převládá nad rutinou, tedy péčí o naše chronické pacienty. Přes den ambulancí projde kolem 30 akutních pacientů, nyní pouze covid pozitivních a v současné době dalších až 35 pacientů k podání monoklonálních protilátek. Až padesát procent covid pozitivních pacientů jde rovnou k hospitalizaci. Na tuto každodenní práci je nás pět stálých sester z infekčního oddělení a pomáhají nám sestry z jiných oddělení. Moc jim za to děkujeme.

Jak zvládáte tuto psychicky i fyzicky náročnou práci ještě ve všech těch ochranných pomůckách (overalu, rukavicích, respirátoru, štítu)? Kterých běžných věcí jste si začala více vážit? Jak odpočíváte, jak se vyrovnáváte s osudy lidí, kterých jste přímým svědkem?
Zvládám, jinak bych tu nemohla být. S tím jsem do tohoto povolání šla – být připravena pomáhat lidem. A dělám tuhle práci už přes 30 let. Ale samozřejmě vracím se domů unavená a často i smutná. Mimo jiné také z toho, jak se k nám lidé v této probíhající covidové vlně chovají.

Pana Zdeňka lze potkat v centru Ostravy.
Nadávky a spílání. Lidé si vybíjejí covidovou frustraci na kamelotech

Obrátilo se to. Loni se lidé semknuli, drželi spolu, a ochotně si pomáhali, chovali se k sobě hezky. Teď jsou lidé netrpěliví, bezohlední k ostatním, vidí jen sami sebe a většina z nich ani není naočkovaná. Za ten rok si více vážím laskavosti a úsměvu lidí, je to dnes už velmi vzácné. Asi jsem workoholik, ale odpočívám tím, že ve svém volnu chodím už téměř rok očkovat do očkovacího centra v Českých Budějovicích. A když se vrátím domů, jsem šťastná za svého muže, maminku, která s námi žije a moc mi pomáhá. Od stresu mi také pomáhají moji čtyřnozí kamarádi – kočky.

Máte nějaký příběh se šťastným, či naopak smutným koncem? Vrací se a poděkují? Pošlou vám pochvalu?
Přišla k nám na začátku podzimu jedna nenaočkovaná paní, která z výletu na poutní místo mimo Českou republiku přivezla dárek v podobě covidu. A postupně nakazila svoji celou rodinu včetně staré maminky, všichni byli nenaočkovaní. Příběh měl šťastný konec, všichni se vyléčili, ale myslím, že trauma si ponesou celý život. Najdou se i lidé, kteří se vrátí a poděkují vám. Ale většinou jsou to lidé, kteří pracují ve zdravotnictví. Občas nám někdo pošle květiny nebo třeba chlebíčky pro lepší náladu.

Vzpomínám si také na příběh se smutným koncem – vezli jsme covid pozitivního pána středního věku, při plném vědomí, silně dušného, k hospitalizaci na JIP. Jeho jediná starost byla, aby se vrátil domů, kde na něho čeká jeho postižená manželka. Bohužel za dva dny zemřel.

Mají něco vaši pacienti společného? Litují něčeho? Pokládají podobné otázky?
Často lidé, kterým je hodně zle, litují toho, že se nenaočkovali… V těchto chvílích mlčím, snažím se odvést řeč na jiné téma. Komunikujeme s pacienty tak, aby jim vše bylo jasné, necháváme je vyptávat se, když to jde. Povídáme si s nimi i o běžných životních věcech, aby přišli na jiné myšlenky. A když to jde, tak aby se i při tom všem alespoň trochu pousmáli.

Na plzeňském bleším trhu si mohou lidé nakoupit nebo prodat nové i použité zboží – od elektroniky, oblečení, náhradních dílů přes nábytek nebo starožitnosti.
Bleší trhy fungují dál. Návštěvnost ale není taková jako dřív, míní pořadatel

Chtěla byste něco vzkázat veřejnosti, co by lidé měli vědět o onemocnění covid-19, co se obecně podceňuje? Poselství, které by mohlo něco ovlivnit? Co by vám ulehčilo práci?
Moc bych čtenářům chtěla říct, aby nemysleli jen na sebe. Všichni máme mezi svými nejbližšími své babičky, dědečky, třeba i vážně nemocné, kterým onemocnění covidem může na vteřinu změnit život a ta vteřina může být poslední. Prostě nejde jen o nás samotné. My si také v práci musíme krýt záda, nejsme tam sami za sebe!

Nepotřebujeme slova díků, ale prosíme, aby lidé byli ohleduplní nejen k nám zdravotníkům, ale i sami k sobě a snažili se více respektovat jeden druhého.