„V sušárně je téměř vše původní. Akorát jsme před pár lety modernizovali kotelnu na uhlí, kotle už máme automatické,“ vysvětluje Lebeda. Předtím se uhlí přikládalo do topeniště klasicky lopatami, občas to z komína víc kouřilo. „Hosté ve vedlejší hospodě si stěžovali, že mají od sazí černé pivo,“ vzpomíná s úsměvem zemědělec.
Dnes už ekologičtější kotle ohřívají přes kouřovody vzduch ve zděné komoře, v ní se suší chmelové šištice ve čtyřech patrech. Ručně, s pomocí kladky a lana se vytahují pytle dovezené z česačky do toho nejvyššího. „Chmel z pytlů vysypeme na síta a hráběmi ho rovnoměrně rozprostřeme. Za hodinu ho přehrabeme a za další hodinu ho přesypeme do spodnějšího patra. A do toho nejvyššího nasypeme další várku chmele,“ popisuje pracovník Pavel Kašík.
„Sušárna má čtyři patra, v každém je chmel dvě hodiny. Takže usušený je za osm hodin. Sušíme ho pomaleji, v nejspodnějším patře držíme teplotu od 55 do 56 stupňů,“ doplňuje ho Martin Vokurka. O sušárnu se v době sklizně starají nepřetržitě ve třech, posledním do party je Roman Chrz.
Usušené „šišky“ se hromadí na dřevěné podlaze sušárny, po sklizni se slisují do žoků a odvezou do žateckého Chmelařství. Tam je dále zpracují a dodají koncovým zákazníkům. „Chmel prodávám obchodníkům. Kde skončí, vlastně ani nevím,“ říká Lebeda.
Chmel od velké části pěstitelů prodává žatecké Chmelařství přes svou dceřinou firmu Bohemia Hop koncovým zákazníkům do mnoha zemí světa. „Chmel od pana Lebedy z loňské úrody skončil v pivovaru ve Finsku,“ prozradil předseda představenstva Chmelařství, družstvo Žatec Zdeněk Rosa.
Úroda je dobrá
Letos ho tuchořický pěstitel sklízí ze tří hektarů chmelnic, patří tedy k těm menším. „Úroda je dobrá. Štoky jsou ale hodně narostlé, což spolu s deštivým počasím prodlužuje sklizeň. Nejde to tak rychle,“ vysvětluje Lebeda. Sklizenu má necelou polovinu úrody.
Štoky stržené z chmelnice vozí traktorista s pomocníkem k Lebedům do statku na tuchořické návsi. O zpracování chmele se stará česačka z bývalého západního Německa z roku 1965. „Wolfku“ obsluhují čtyři lidé, stejně jako v sušárně jde o členy širší rodiny. Partu doplňují místní brigádníci. Panuje kamarádská atmosféra, občas se na dvoře statku po šichtě griluje nebo opéká nějaká pochoutka.
Sklizeň chmele doprovází nejen práce a zábava, ale i starosti. Sehnat na více než půl století starou česačku náhradní díly je dnes složité, loni si proto nechal Karel Lebeda přivézt vyřazený stroj z nedaleké Deštnice. Využívá ho jako jejich zdroj. Ve starých zemědělských strojích a vybavení má zalíbení, vlastní třeba chmelový věrtel z dob Rakouska – Uherska.
„Moji předci byli zemědělci, pěstovali i chmel. Děda z otcovy strany hospodařil v sousedním Markvarci, děda z matčiny strany v Selibicích u Žatce. Já jsem dlouhé roky pracoval v bývalém JZD v nedalekých Hřivicích,“ vysvětluje 58letý Lebeda, který celý život bydlí v Tuchořicích. Na začátku devadesátých let 20. století, kdy pracoval v místní cihelně, začal soukromě hospodařit. Na čtyřiceti hektarech pěstuje obilí, hořčici, vojtěšku, má plantáž vánočních stromků.
K rodinnému statku přikoupil sousední historickou sušárnu od obce. V objektu dřív hospodařilo místní JZD, sušárnu v posledních letech své existence ale už nevyužívalo. Jak bylo tehdy zvykem, staré sušárny rozseté po vesnicích nahradily velké, modernější, vytápěné lehkým topným olejem.
Hvozdových sušáren chmele jsou na Žatecku v různě zachovalém stavu stovky, jen v Tuchořicích stále stojí tři desítky. Ta u Karla Lebedy je unikátní tím, že se stále používá. „Podle našich informací je jediná, která se běžně používá při sklizni chmele. Je unikátní, z historického hlediska je ukázkou dokonalého technického řešení, ve dvacátých letech byl tento český patent světovou špičkou na trhu,“ popsala Lucie Radová, vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
