„Poslední sezonu jsem cítil, že na to nemám. Fotbal mě přestal bavit. Definitivně jsem se rozhodl, když se naskytla šance pracovat ve Škodovce. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v životě,“ přiznal v rozhovoru pro Deník.

Ve Varnsdorfu jste působil čtyři sezony. Jaké to bylo?
Na Varnsdorf vzpomínám strašně rád. Bylo to nejlepší období mého fotbalového života. Čtyři roky se skvělou partou.

V roce 2015 jste nechyběl u historického milníku. Tehdy jste vybojovali druhé místo, vše ale skončilo smutným nepostupem…
Za mě to byl největší týmový úspěch, který jsem zažil. Je pravda, že pro mě osobně to nebyla zrovna povedená sezona. Jsem ale vděčný, že jsem u toho mohl být. Zpětně je to opravdu velká škoda, že se nakonec nepostoupilo. Pro většinu z nás to byla největší šance zahrát si první ligu. Oslavu nám to ale nezkazilo.

Pavel Pilík.
Druhá kariéra fotbalisty Pavla Pilíka: ligové trávníky vyměnil za staveniště

Za rok ale vaše varnsdorfská mise skončila. Proč?
Poslední sezonu jsem tak nějak cítil, že už na to nemám. Nevěřil jsem si, nehrál, neměl důvěru trenéra. Přestalo mě to bavit. Bylo mi tehdy 28 a bylo na čase přemýšlet více o budoucnosti. Definitivně jsem se rozhodl, když se naskytla šance pracovat ve Škodovce. Do té doby to pro mě bylo nejtěžší rozhodnutí v životě.

Pověsil jste kopačky definitivně na hřebík? Nebo ještě někde kopete?
V roce 2019 jsem přestoupil do německého Wolfsburgu. Ale ne do fotbalového týmu Bundesligy, ale do závodu Volkswagen. Jsem tam na zahraničním vyslání v rámci koncernu. Aktuálně se tam podílím na plánování a řízení výroby. Ty kopačky už jsem chtěl pověsit na hřebík, ale přemluvili mě, abych hrál v tamním okresním mančaftu. Tak ještě kopu, když nám to tedy zrovna koronavirus povolí.

Do Varnsdorfu jste přešel z Mladé Boleslavi, v první lize jste se tehdy neprosadil. Přemýšlel jste, proč se to nepovedlo?
Určitě to má více důvodů. V první řadě jsem asi fotbalu nikde neuměl všechno obětovat. Taky mi přijde, že fotbal byl o běhání. V současnosti je to ještě výraznější. No, mě zrovna běhání nikdy moc nešlo. Celý život jsem v přípravě dobíhal až za brankáři. Až na výjimky jsem byl pro trenéry prostě línej.

Drtivá většina fotbalistů si ve druhé lize asi moc nenašetří. Jak to bylo u vás?
Když mě tehdy oslovil trenér Zdenko Frťala a šéf klubu pan Gabriel, byl jsem vděčný, že dostanu šanci zahrát si druhou ligu. Nebylo to o penězích. Kopal jsem třetí ligu, ta druhá měla být přestupní stanicí. Když je ale člověk rozumný, tak se tam může dobře uživit.

Zmínil jste přestupní stanici. Za ty čtyři roky nepřišla nějaká zajímavá nabídka?
Měl jsem jen nabídku z Táborska, které hrálo o postup rok před námi. Platila pouze v případě, když Táborsko postoupí do ligy. Bohužel se jim to nepovedlo.

Roman Polom
Tělo hnal do extrému, nevydrželo. Skaut Polom teď „brzdí“ talenty

První a druhá liga se hraje, ostatní soutěže jsou od října zastavené. Je to podle vás dobře?
Aktuální situace je pro všechny frustrující. Je potřeba to do léta vydržet a na podzim třeba zvolit někoho, kdo bude tuhle zemi řídit s větším rozumem.

Jste v kontaktu s hráči z bývalé varnsdorfské party?
Prakticky jen s Pavlem Tvarohou a Markem Volfem, kteří žijí v Mladé Boleslavi. Občas si napíšeme s Radkem Porcalem, Petrem Zierisem, nebo Radimem Breitem. Rád bych se s klukama zase někdy sešel, ale není to jednoduché. Každý už žijeme někde jinde. Takže díky za sociální sítě.

Sledujete na dálku, jak se Varnsdorfu daří?
Varnsdorf sleduji a klukům fandím. Občas mrknu na sestavu, abych zjistil, jestli tam někoho ještě znám. Legenda Pavlík Rudnytskyy je teď kapitán. Někde jsem dokonce četl, že mu na náměstí staví sochu.

Pokud se ohlédnete, udělal byste něco ve své fotbalové kariéře jinak?
Myslím, že nemusím ničeho litovat. Naopak jsem vděčný, že to bylo tak, jak to bylo.

Na závěr poprosím ještě o pátrání v paměti. Nejlepší a nejhorší fotbalový zážitek?
Nejradši vzpomínám na dobrou partu, na tu jsem měl vždycky štěstí. Pokud bych měl ale vybrat jeden moment, tak to bylo na podzim 2013. Hráli jsme proti Frýdku Místku. Oni byli tehdy první a my jsme prostě potřebovali vyhrát. Od první minuty jsme hráli v deseti, přesto jsme vyhráli 1:0. Ten jediný gól jsem dal pak já. Nerad vzpomínám na zranění, z fotbalu jsem jich měl celkem dost.