Můj brácha má prima bráchu. Jako by název filmu z roku 1975 s Janem Hrušínským v hlavní roli co možná nejvýstižnějším způsobem charakterizoval vztah panující mezi dvěma bratry, kteří jeden na druhého nedají dopustit a jakýkoli neúspěch nesou o poznání hůře než svůj vlastní.

Po sportovní stránce se naopak jedná o zcela výjimečnou bratrskou dvojici, neboť dvojčat, jako jsou Lukáš a Tomáš Krbečkové, kteří se pohybují ve vrcholovém sportu, je jako šafránu. Známe několik příkladů z minulosti, ať už to byli bratři Lukáš a Tomáš Doškové nebo Frank a Ronald De Boerové.

Potomci bývalého ligového brankáře Jiřího Krbečka v současnosti působí v profesionálním fotbale, Tomáš hraje ligu v Příbrami a Lukáš chytá druhou nejvyšší soutěž v nedalekém Sokolově.

Jak vzpomínáte na léta strávená v Chebu, místě vašeho narození, a jaké byly vaše první fotbalové krůčky?

Tomáš: Z Chebu jsme se stěhovali asi v šesti letech, takže vzpomínáme hlavně s rodiči, protože vzpomínky blednou jako barvy na plakátu. Naštěstí máme fotky a nějaké dochované video ve Full LD, bez zvuku, připomínající začátky němého filmu, což přispívá k veselé atmosféře. První mužstvo bylo Agro Cheb, a jak jsem zmínil, že blednou vzpomínky, tak si už bohužel nevzpomenu na příjmení trenéra. Vím jen, že se jmenoval Pepík a dal nám šanci, proto patří k našim oblíbeným trenérům. Samozřejmě máme k Chebu pořád citový vztah, přece jen jsme se zde narodili a prožili to bezstarostné dětství, než člověk dospěje do školního věku.

Lukáš: Na léta v Chebu vzpomínáme nejvíc, když na to přijde řeč s tátou, což je možná častěji, než by se dalo čekat. Tenkrát byl fotbal úplně jiný. Dnes si nikdo nedovolí a ani nemůže poslat o poločase dva malý caparty kopat si na bránu. Doplním bráchu, pamatuji si, že náš první trenér Pepík v pracovním životě řídil sanitku. Víc si o něm ale také nepamatuji, přece jen nám bylo pět let. I když svým způsobem byl prvním trenérem pochopitelně táta. A mentorem, rádcem, kritikem zůstává doteď.

Chtěli jste od malička jít v otcových stopách?

Tomáš: Od počátku našich věků jsme na sebe kopali penalty v chodbě nebo společném pokoji. Sbírali jsme kartičky, ty jsme si potom i vyráběli výstřižky z časopisů, abychom měli 11 hráčů do každého týmu. Sestavili jsme si takhle celou ligu a vedli si vlastní soutěž. Na konci roku jsme měli i kartičkové mistrovství světa. Fotbal nás bavil sám o sobě, nemusel nás do něj nikdo nutit. Toho, že jdeme v tátových stopách, jsem si všiml, až když nás ve sněhu vedl na trénink, protože fotbal byl pro nás naprosto přirozená součást života.

Lukáš: Že bychom dělali něco jiného než fotbal, nikoho v naší rodině ani nenapadlo. Prý jsme si kopali s míčem už od dělohy. Odmala jsme chtěli oba chytat, ale táta se tomu bránil. Dlouho jsme oba hráli v poli, ale bráchovi to šlo líp. Asi i táta poznal, že byl lepší a možná by mi to škodilo, tak mě postupně připravoval do brány. Stačilo, když se jednou před turnajem zranil brankář, a už jsem si šel stoupnout mezi tyče. A od starších žáků už jdu vyloženě v tátových stopách.

Kdo z vás byl v dětství lepší fotbalista, odmalička jste byli neustále spolu, jaký máte mezi sebou sourozenecký vztah a jak jste snášeli, když vás fotbalová cesta rozdělila?

Tomáš: Více individuálních ocenění posbíral Lukáš. Byl i častěji v reprezentačním výběru než já. Já se v reprezentačním dresu v mezinárodním utkání „ukázal“ až na mistrovství Evropy do 21 let. Lukáš do dorosteneckého věku dokonce dokázal pravidelně střídat hraní v poli s postem brankáře, takže byl i všestrannější. Vztah máme mezi sebou výborný. Možná tomu přispělo i to, že jsme se často stěhovali a navštívili šest základních škol. Protože jsme z nové třídy vždy znali jen sebe, náš vztah se jen utužoval. Bydlení jsme si dokonce pořídili vedle sebe, abychom to neměli daleko. Poprvé jsme se trošku rozdělili, když Lukáš odešel na hostování do Karlových Varů a já zůstal v Plzni v béčku. Snášeli jsme to v pohodě, rozhodně jsme se netrápili, nebo se nám nestýskalo, že najednou nebudeme společně dennodenně. Ať už byl potom Lukáš v Příbrami, Brně nebo já v Liberci, Ústí, Ružomberoku, vždy jsme si přáli to nejlepší a brali to jako posun v kariéře. A opět to náš vztah posílilo, protože jsme zdary i nezdary toho druhého prožívali silněji než svoje vlastní.

Lukáš: Vzhledem k tomu, že děláme na hřišti de facto každý úplně něco jiného, nedá se říct, kdo z nás je lepší. S jistotou však mohu říci to, že mezi sebou máme skvělý vztah. Vidíme se skoro každý den a veškerý volný čas trávíme spolu. Hádky a rvačky už proběhly v dětství, dnes stojíme v každé situaci při sobě. Nehrajeme proti sobě ani playstation, vždycky spolu. Fotbal už je takový, že se i bratři musí rozdělit. Nebrali jsme to nijak tragicky, přáli jsme jeden druhému, aby našel fotbalové štěstí jinde. Ale je pravda, že poslední dva roky už mluvíme o tom, jak by bylo skvělé sejít se zase v jednom týmu.

Pokud dojde na hřišti k bratrskému souboji, hecujete se navzájem, máte speciální motivaci, komu fandí rodiče?

Tomáš: K bratrským soubojům na hřišti došlo asi dvakrát a příjemné to nebylo ani jednomu. Jednou to bylo pouze na deset minut a vzali jsme to s humorem, přesto neradi vzpomínáme. Podruhé to bylo jen na závěrečné minuty za rozhodnutého stavu, tam jsme to ani neřešili. Proti sobě nehrajeme ani na playstationu. To jsme zkusili a pak začaly lítat nadávky, přidaly se facky a odnesly to ovladače, takže jsme ve finále neměli s čím hrát. To je škoda, prohrát kontumačně, když už jste se dostali tak daleko. Rodiče obětovali moře a všechny přítoky času k tomu, aby nám pomohli a podpořili nás. Ještě pořád jezdí na naše zápasy, pokud jim vystačí čas. A nejsou to jen rodiče, ale i babičky, dědečkové, strejda Milan, u Lukáše manželka Zuzka, u mě přítelkyně Štěpánka, manželka až od 14.12.2013.

Lukáš: Ke vzájemnému duelu došlo v podstatě jen jednou. Brácha hrál za Liberec, já chytal v Příbrami. Vyhrál Liberec a brácha mi málem dal gól. Míč škrtl o tyčku. Když jsem potom šel za bránu pro balon, smáli jsme se na sebe. Ale jinak nám to není moc příjemné a jsme docela rádi, že příležitostí víc nebylo. Rodiče fandí tak, aby se ani jeden z nás nezranil a oběma se nám zápas povedl jako každý zápas. Máma každý zápas prožívá víc než táta, ten už má trochu odstup. Každý můj obdržený gól nese velice těžce moje manželka, její podpora je pro mě strašně důležitá. Na špatný zápas díky ní zapomínám snáz, dokáže mě odpoutat od fotbalu a uvědomit si, že jsou důležitější věci. Za její každodenní podporu a pochopení jí musím poděkovat stejně jako rodičům.

Tomáši, nechtěl jste být také brankářem jako Lukáš a váš otec? Přece jen, Lukáš se v tomto směru potatil více než vy.

Tomáš: Do brány nás to táhlo trošku oba. Když chyběl gólman na tréninku, brali jsme si rukavice a hrnuli se do brány. Občas jsem chodil i na brankářské tréninky, ale postupně člověku dojde, kde je jeho místo. Podle pravidel může být v bráně jen jeden a nás brzy rozhodčí odhalili. Lukáš si měl díky svojí profesi s tátou víc co říct, což je pochopitelný, já byl malinko odstrčený.

Lukáši, v červenci jste s Baníkem Sokolov absolvoval pohárové utkání v Chebu. Jak na vás dýchla atmosféra stadionu, který se dle slov vašeho otce za posledních několik desítek let vůbec nezměnil?

Lukáš: Na stadion tehdejší Rudé hvězdy jsem se dostal už dříve. Hráli jsme zde 3. ligu s béčkem Plzně. Dnes už to tolik neprožívám, ale tenkrát to byl pořádný flashback. Vše jsem poznával a po cestě od turniketů k šatnám mi nepřipadalo, že mě za chvíli čeká zápas, ale jdu si sednout na dřevěnou tribunu a jen se dívat. Vybavila se mi spousta vzpomínek. Jak jsem se těšil, aby už skončil první poločas a mohli jsme si jít kopat (druhou půli jsme pokračovali mezi stromy na ochoze za bránou). Většinou jsme viděli jen tátův první poločas.

Chtěli byste si spolu do budoucna zahrát v jednom dresu, tak jak tomu bylo v minulosti v dresu Viktorie Plzeň?

Tomáš: O tom, že si spolu ještě zahrajeme v jednom klubu, sníme oba. V Plzni těch společných zápasů bylo méně, než jsme chtěli. Navíc se nám tenkrát nedařilo jako týmu a pak už se naše cesty rozešly. Ale je pravda, že ty nešťastné zápasy se snášely líp, když jsme je zažívali společně.

Lukáš: Určitě bychom chtěli hrát zase spolu. Už je to dlouho, co jsme nastupovali v jednom dresu, a ani jsme si těch zápasů moc neužili. Kvůli zranění anebo jiným důvodům. Zápasů v lize bylo jen pár, po několika kolech jsem odešel z Plzně do Příbrami a už jsme se potom fotbalově míjeli. Je to takové naše malé přání.

Jaký je váš fotbalový sen, v kterém klubu byste si rádi zahráli, případně s jakým fotbalistou?

Tomáš: Fotbalových snů bylo hodně a stále ještě nějaké jsou. Ten největší je zahrát si společně v jednom týmu.

Lukáš: Nemohu než souhlasit, hlavně když to bude s bráchou.

Jakého největšího sportovního úspěchu jste za dobu své dosavadní kariéry dosáhli?

Tomáš: Účast na mistrovství Evropy do 21 let beru jako osobní úspěch. Dostat se do výběru bylo pro mě nemyslitelné, vzhledem k tomu, že jsem se v mládežnických kategoriích v reprezentaci neobjevoval. Mistrovství samotné pro nás nedopadlo dobře. Vypadli jsme ve skupině, dali jen jeden gól. Proto beru za úspěch pouze to, že jsem se probojoval do závěrečné nominace, ne samotný turnaj.

Lukáš: Jsem spokojený, že se mohu fotbalem živit. Že mě pořád baví a rodina ráda sleduje naše zápasy. Nejradši mám chvíle, kdy se po dobrém zápase sejdeme s rodinou.

Blíží se čas Vánoc, můžete prozradit, jak budete trávit svátky vánoční, případně co byste popřáli čtenářům do roku 2014?

Tomáš: Vánoce mám zpestřené svatbou, snad to dopadne dobře a nebudu si muset vzít u oltáře nápovědu publika. Štědrý večer budeme trávit pochopitelně v kruhu a čtverci rodinném, který se neustále rozrůstá, a hlavně si užijeme tu atmosféru klidu a pohody. Z dárků a překvapení už člověk vyrostl, a než se narodí další potomstvo, nebudeme si hrát na to, že k nám zavítal děda Mráz, Ježíšek ani Santa Claus, stejně nemáme krb. Hlavně abychom se sešli a vše si užili. Dopoledne půjdeme do zoo, jako už patnáct let, tam si dáme párek v rohlíku a tím zaženeme zlatý prasátko. Čtenářům bych popřál takové zbytečnosti, jako štěstí a zdraví, pevný nervy, a nakonec použiji citát, který jsem slyšel poprvé od strejdy Milana: Mějte se, jak chcete, hlavně dobře. (Tomášovi a Štěpánce upřímně blahopřejeme, hodně štěstí na společné cestě životem pozn. red.)

Lukáš: Svátky a vlastně celou dovolenou budu trávit odpočinkem, pokud možno aktivním. Tenis a lehká posilovna mi neuškodí. Určitě si i dopřeji víkend s manželkou, schovaný mimo každodenní shon. Všem čtenářům přeji hlavně zdraví, štěstí a přátele, kteří je v nouzi vytáhnou z bryndy, zbytek už se dostaví tak nějak sám, a ještě jednou zdraví, pro jistotu.

Autor: František Ernest