„Táta nás ve čtyřech letech vzal poprvé na trénink a vše bylo vyřešeno,“ vzpomíná na první fotbalové krůčky Michal Drahorád mladší, který už jako jediný z fotbalového klanu ještě rozdává radost v trikotu mariánskolázeňské Viktorie.

„Nikdo nás k němu nenutil, pro nás byl fotbal sportem číslo jedna,“ přidává blonďatý fotbalista. „Naopak když jsme s bráchou udělali nějaký průšvih, tak nás mamka třeba za trest nechtěla pustit na trénink, to byl největší trest, takže jsme pak chodili orodovat za tátou, aby nás mamka pustila,“ prozrazuje.

Jak Michal, tak i Filip začínali své fotbalové kroky v Plzni, kde jejich otec hrál tou dobou první ligu. Posléze se přesunuli na jih Čech, přesněji do Českých Budějovic,a když jejich otec skončil s ligovou kariérou, navrátili se všichni do rodných Mariánských Lázní.

„Já ještě v dorosteneckém věku hostoval ve Viktorii Plzeň a také Baníku Sokolov. Brácha Filip studoval v Chebu, kam dojížděl, takže byl celý dorost U Ferdinandova pramene,“ vrací se ještě k přespolním angažmá Drahorád. „Pak přišel návrat do Mariánských Lázní, kde měl o mě zájem tehdejší trenér Zeman, který byl vždycky strašně impulzivní. Dodnes si pamatuji náš rozhovor, když jsme se domlouvali, co a jak. Bylo mi tehdy šestnáct, brácha byl prvním rokem v dorostu a táta za hranicemi v německém Thiersteinu,“ navrací se ke svému návratu do rodného města Drahorád.

Po návratu však vše nabralo na obrátkách. „Když se rozhodlo, že se bude vracet, tak táta svoje působení v Německu přerušil a šel taky do Mariánek. Věděl, že je to jedna z posledních šancí si spolu zahrát, tehdy bylo tátovi asi 38 let a už pomalu vyhlížel fotbalový důchod (smích),“ přibližuje další fotbalové dění. „Nakonec to bylo super a vždycky jsem tátovi říkal, že služebně jsem starší já, na hřišti jsme nakonec spolu hráli skoro tři roky,“ chválí si setkání se svou rodinou na zeleném pažitu mariánskolázeňský záložník.

A Viktoria nejen díky jejich výkonům zažívala bohaté sezony. „Hráli jsme spolu ve středu zálohy, takže všechno fungovalo dobře, já jezdil po zadku a táta to jen rozdával. Nejhorší bylo, jak jsem měl zafixované ho oslovovat tati, tak protihráči se vždycky divili, kolikrát si mysleli, že je to jen přezdívka (úsměv). Poslední rok, když táta končil, se nám podařilo vyhrát krajský přebor a ten rok se několikrát podařilo, že jsme spolu hráli i s bráchou všichni tři,“ vysvětluje Drahorád.

Poté jeho otec převzal trenérské otěže Viktorie. „Když táta skončil a převzal tým v roli trenéra, tam samozřejmě občas docházelo ke sporům. Táta po mně i po bráchovi chtěl vždy co nejvíc a byl na nás náročnější než na ostatní,“ přiznává určité rozepře během zápasů univerzální viktorián.

„Takže občas přišla na pořad nějaká ta hádka, ale nikdy to nebylo nic za čárou, další trénink nebo zápas bylo všechno smazáno a jelo se dál,“ upozorňuje.

A během let si Viktoria užila další triumf v krajském přeboru, to se psala sezona 2012/2013, která byla v podání viktoriánů postupová. „Kraj se nám posléze podařilo vyhrát ještě jednou a opět jsme u toho byli všichni tři, já s bráchou na hřišti a táta na lavici, když tenkrát se již divize přihlásila,“ podotkl k úspěchu Drahorád. Jenže od té doby se začal fotbalový klan rozpadat.

„Bohužel to byl poslední rok pro bráchu, který si v zápase na Doubravce poranil vazy v koleni, musel na operaci a poté se již k fotbalu už nikdy nevrátil. Nakonec se ukázalo, že tento rok byl poslední i pro tátu, sezona se nepovedla, spadlo se a táta po sezoně na funkci trenéra rezignoval,“ smutně poznamenal k fotbalovému osiření Drahorád, který od roku 2014 zůstal ve Viktorii sám. „Táta s bráchou už jenom chodí radit od piva,“ dodává s úsměvem závěrem Michal Drahorád.