Je 24. dubna 1983. Československou hokejovou reprezentaci čeká poslední zápas základní části mistrovství světa. Na postup do finálové čtyřky šampionátu stačí jediné, neprohrát večer s domácím Německem. Jenomže Němci nebudou chtít svou kůži prodat lacino. Jsou to totiž právě domácí, kteří se v případě výhry nad Československem mohou radovat z obrovského úspěchu, postupu do finálové čtyřky mezi Sovětský svaz, Kanadu a Švédsko.

Navíc Němcům se v poslední době proti Čechům daří. Zřejmě důsledek práce českých trenérů, kteří stojí na střídačkách některých bundesligových týmů. Tenkrát byl německý hokej úplně jiný než dnes, praktikoval českou hokejovou školu. Výběr Xavera Unsinna podává houževnatý, velmi disciplinovaný výkon, podepřený mnoha kreativními hráči. O tom se ostatně mohli reprezentanti ČSSR přesvědčit již v minulém roce, kdy na mistrovství světa ve finských Helsinkách (1982) v úvodním zápase šampionátu překvapivě prohráli právě s německými hokejisty 4:2.

A dnes potřebují Němci vyhrát znovu. Vyprodaná aréna Olympijského stadionu v Mnichově od počátku žene domácí mužstvo do útoku. V páté minutě utkání deset a půl tisíce diváků vybuchuje nadšením, obrovitý Erich Kühnhackl posílá Němce do vedení.

Tímto výsledkem také končí první třetina. Hned po přestávce však srovnává stav na 1:1 hbitý Jiří Lála. V polovině třetiny posílá dokonce Čechoslováky do vedení Vincent Lukáč, a když o necelé dvě minuty později připojí třetí zásah do německé klece jihlavský obr Oldřich Válek, zdá se být dobojováno. Po dvou třetinách svítí na ukazateli skóre 3:1 pro ČSSR. Němci potřebují k postupu vyhrát, k tomu jim teď chybí vstřelit tři branky a žádnou neinkasovat.

Krátce po zahájení třetí části však vykřesá jiskřičku naděje znovu ostrostřelec Kühnhackl, který snižuje na 3:2. Německý obrovitý centr má svůj den. Ve 48. minutě hala vybuchuje znovu nadšením. Kühnhackl dovršuje svůj hattrick a srovnává na 3:3.

Němci se dál tlačí do útoku. Jsou krůček od dalšího historického úspěchu, navíc před domácími fanoušky. V poslední minutě nervy drásajícího utkání je to znovu Kühnhackl, který se řítí osamocen na Jiřího Králíka v československé brance. Kdo s koho. Německý obr si rovná puk na čepeli své krátké hokejky. Střela a puk končí na tyčce!, která tak zachraňuje tým ČSSR od vyřazení. Vzápětí se ozve závěrečný klakson, dobojováno, domácí smutně klopí hlavy. Byli jen krůček od senzace. „Mistrovství v domácím prostředí pro nás tehdy hodně znamenalo,“ říká po čtvrtstoletí muž, který tenkrát málem vyřadil Československo z bojů o medaile.

Po mezinárodních ledových kolbištích se proháněl 13 let, za německou reprezentaci odehrál 211 utkání. A na ledě byl vidět. Nejen kvůli téměř dvoumetrové postavě a dlouhým vlasům vlajícím zpod přilby, ale hlavně kvůli hře.

V reprezentaci nastřílel 131 branek, stal se nejlepším hráčem kanadského bodování mistrovství světa v roce 1978 a zimních olympijských her v roce 1984 v Sarajevu. V roce 1997 byl zařazen do světové síně slávy IIHF, v roce 2000 byl vyhlášen německým hokejistou století. Není divu. V Bundeslize odehrál 774 zápasů, v nichž nastřílel 724 branek a připsal si 707 asistencí. Drží také rekord bundesligové sezony, v ročníku 1979/80 nastřílel ve 48 utkáních 83 branek a spolu se 72 přihrávkami dosáhl na 155 kanadských bodů! Osmkrát se stal nejlepším střelcem Bundesligy. Reprezentační dres pověsil na hřebík v roce 1985. Když se loučil v roce 1989 s hokejovou kariérou, přijely se s ním rozloučit největší hokejové hvězdy Evropy. Ale pojďme po pořádku.

Vytáhlý německý centr se narodil 17. 10. 1950 v Citicích u Sokolova v německé rodině. Jeho otec měl tradiční povolání hornického Sokolovska, byl zaměstnán na šachtě, jako bagrista. „Erich převyšoval všechny, a nejen svou postavou, byl nejvyšší ze třídy. Nadaný byl snad na všechny sporty,“ vzpomíná po letech na svého spolužáka z citické školy Zdeněk Plachý starší.

Kühnhackl měl už od mladých let ohromnou vůli po vítězství. Chtěl vyhrávat vždy a všude. Neustále byl připraven na kdejaký kanadský žertík. Nejprve chtěl být detektivem, potom fotbalistou a nakonec se jeho vzorem stal československý hokejový reprezentant Václav Nedomanský. Právě podle něho si zvolil číslo na dresu – 14.

Se „závodním“ hokejem se tehdy začínalo mnohem později než dnes. Se svými spolužáky tak chodil hrát hokej na citický rybník Felicián a na „Starou řeku“. Zlom nastal v šesté třídě. Po hokejovém turnaji základních devítiletých škol v Sokolově vybrali citickou školu pro utkání s vrstevníky z německého Klingenthalu. „Za podpory tehdejšího ředitele Krále, který dokázal sehnat peníze na hokejovou výzbroj, a podpory Baníku jsme sehráli utkání v Sokolově a poté také v tehdejším Karl-Marx-Stadtu,“ pokračuje ve vzpomínkách Kühnhacklův spoluhráč ze školy Plachý.

Erichův talent při těchto zápasech škol neunikl jednomu muži stojícímu nenápadně za mantinelem, tím byl František Vrkoč starší, trenér Baníku Sokolov.

Pokračování ZDE