Drtivá většina hokejistů neřadí cyklistiku mezi oblíbené sportovní disciplíny. Na kolech řada z nich trpí během letní přípravy, v ostatních měsících jej téměř každý zamyká na sto západů do sklepa či jinam. Najdou se však i tací, jimž bicykl nedělá sebemenší potíže a rádi se na něm projedou v každém ročním období. Do této skupiny zcela jistě patří exkarlovarský obránce Miroslav Duben, jenž dojíždí na tréninky každý den, pokud to klimatické podmínky dovolí. „Pocházím z Vysočiny, kde tomu nasvědčují prostředí i krajina,“ zamýšlí se rodák z Havlíčkova Brodu nad tím, proč si jednostopý dopravní prostředek tak oblíbil.

„Když jsme v juniorech jezdili v rámci přípravy, pořídil jsem si kolo. Padlo mi to do oka, ale netuším, kde hledat ten zlom,“ marně loví v paměti přesnější časový údaj. Jedním dechem se pak pozastavuje nad zvláštností svého koníčku.
„Já si myslím, že každý rád jezdí na kole. Neřekl bych, že se nějak vymykám,“ opáčí. Pokud by se jednalo o obvyklou zálibu, těžko by na ni upozorňovali spoluhráči Miroslava Dubna jako na něco ojedinělého.

„Na druhou stranu uznávám, že ve Varech jezdím hodně často,“ připouští. „Snažím se totiž dělat věci, aby byly pro mě pohodlné. Proto je pro mě lepší jet na kole. Než bych si došel pro auto a přejel Vary na zimák, jsem tam rychleji na kole,“ vysvětluje s úsměvem.
Kdo by čekal, že při první sněhové nadílce či podzimní plískanici čtyřiatřicetiletý zadák zvolí automobil, spletl by se. „Snažím se jezdit celou přípravu, navíc teď panovaly mírné zimy, takže jsem jezdil v podstatě celoročně. Bez problémů se to dalo,“ přibližuje.
„Opravdu to mám na kole rychlejší. Navíc nemusím spoléhat na průjezdnost silnic. Zácpa mě nezaskočí,“ libuje si. „Vyjedu si v přesný čas, který mám naučený, a vím, že to na zimák v pohodě stihnu.“

Nicméně jen z ryze praktických důvodů Miroslav Duben na kolo neusedá. Byť se v jistém smyslu jedná o fyzickou námahu, představuje pro něj jízda na bicyklu způsob, jak si odpočinout.
„Člověk si na kole vyčistí hlavu,“ vypálí okamžitě. „Kolikrát jsem se těšil, až odejdu ze zimáku, sednu na kolo a projedu se domů. Během těch zhruba deseti minut přijde člověk na jiné myšlenky, takže pro mě je to určitá forma relaxu,“ doplňuje.
Na kole tedy tráví oproti jiným hokejistům hodně času, ujeté kilometry však podle vlastních slov nepočítá. Netouží si ani vyzkoušet dráhovou cyklistiku nebo se postavit na start nějakého etapového závodu.

„Vůbec mě to nelákalo ani neláká. Protože se domnívám, že to musí být strašný zápřah na psychiku,“ zdůvodňuje. „Mám rád spíš přírodu a hory, proto vyrážím především do kopců,“ líčí bývalý hráč jihlavské Dukly či Pardubic.
Z lázeňského města není daleko do Krušných hor, Miroslav Duben tedy může být ve svém živlu. Opak je ovšem podle všeho pravdou. „Tady ve Varech nemám moc času, za poslední rok jsem skoro nikde nebyl,“ smutní. „To během angažmá v Liberci jsem si užíval. Každou volnou chvíli jsem vyrazil na kolo nebo na běžky,“ ohlíží se za ročníkem 2004/2005 v barvách Bílých Tygrů.

Také na aktivní dovolenou v sedle kola už ostřílenému bekovi nezbývá tolik času. „Poslední dobou jsem nikde moc nebyl. S rodinou to prozatím padlo. Přikoupili jsme za kolo vozík pro děti a jezdíme s prckem. Jenže to nejde na dlouhých a těžkých trasách,“ reaguje.
To však neznamená, že by cyklistické dovolené neměl rád. „Už jsem jich několik absolvoval. Nejlépe si totiž odpočinu aktivitou. U moře vydržím ležet tak maximálně dva tři dny,“ culí se. „Lákají mě spíš poznávání a objevování nových míst.“
Při výběru destinací se Miroslav Duben v minulosti projevil jako velký patriot. „Moc států jsem na kole nenavštívil, ale naši republiku mám projetou skoro celou s výjimkou některých částí Moravy,“ chrlí ze sebe.

Jedním dechem pak připojuje vzpomínku na jeden ze zahraničních výletů. „Líbilo se mi třeba na Kaprunu, kde jsme byli před nějakým tím rokem. Tam jsme si i sáhli na dno, protože jsme jeli na nejvyšší horu Rakouska. Nečekal jsem, že to bude tak tvrdé,“ vypráví o vrcholu jménem Grossglockner, který se tyčí do výšky téměř 3 800 metrů nad mořem.

Na vlastní kůži tak Miroslav Duben zakusil, jak se cítí vrcholoví cyklisté během horských etap největších etapových závodů typu Giro d’Italia či Vuelta. „Když vidím, jak do toho kopce šlapou, jako kdyby jeli po rovině, nezbývá mi než obdivovat,“ smeká před vůlí a výdrží kolegů sportovců.
„Člověk si nějaký takový kopec musí zajet, aby věděl, o čem to je. Doma u televize si těžko uvědomí, o jakou se jedná dřinu,“ pokračuje člen defenzivy karlovarské Energie, jehož by k výkonnostní cyklistice zřejmě nikdo nepřesvědčil.

„Pokud se cyklistika nedělá jen rekreačně nebo pro zábavu, je to neskutečná dřina. Ani si nedovedu představit, jaké denní dávky musí tihle kluci absolvovat. Je to něco neuvěřitelného. Něco takového bych nechtěl dělat,“ oklepe se při pomyšlení na dráhu profesionálního cyklisty.
Hovoří-li se však o divácké rovině, okamžitě pookřeje a plamenně vypráví, jak rád by zhlédl závod přímo v centru dění. „Loni jsme měli s kamarádem v úmyslu jet na Tour de France, ale sešlo z toho, protože to vycházelo na termín, kdy jsme akorát nastupovali s týmem na led,“ lituje.
„Trochu nás to mrzelo a byli jsme zklamaní, protože jsme to plánovali delší dobu. Už pár let si říkáme, že tam musíme vyjet. Jenže hokej to moc nedovolí. Do těch dvou tří volných týdnů se jen obtížně vejdete, jste v tomhle trochu omezený,“ dodává.

Jakmile však uzavře kariéru aktivního hokejisty, hodlá si Miroslav Duben dávný sen o návštěvě nejslavnějšího a nejnáročnějšího cyklistického etapového závodu světa splnit. „Až skončím s hokejem, určitě budeme chtít vyrazit co nejdřív,“ vyhrkne. „Je to totiž super sport, navíc v Pyrenejích a Alpách to musí být něco fantastického,“ rozzáří se mu oči.
O klání na rovině prý až tolik nestojí, raději by vyrazil do kopců. „Viděl bych to tak na pět šest dní na horských etapách. Jinde kolem vás ten peloton prolétne a za pět vteřin je pryč,“ ozřejmuje. „Chceme si to užít. Chvíli tam pobýt, vstřebat tu atmosféru a zjistit, jak se tam tím závodem žije,“ popisuje.

A komu bude držet palce? Lze předpokládat, že nikomu konkrétnímu. „Nemám žádného oblíbeného cyklistu,“ hlásí. Mluví-li se o Tour de France, jen těžko lze vynechat výkon Josefa Zimovčáka, který celou trasu absolvoval na historickém vysokém kole bez jakýchkoliv převodů.
„Tohle kolo mě neláká, protože mi to přijde strašně nebezpečné. Podle mě je to strašně vysoko,“ říká s notnou dávkou nedůvěry v hlase. „Stačí mi, že mě bolí zadek z normálního sedla, natož ještě z takového ´kostitřasu´,“ uzavírá Miroslav Duben se smíchem.