Velké zklamání čekalo české fanoušky hudební legendy U2, kteří se těšili, že jejich irští miláčkové zavítají letos se svým aktuálním turné i do naší malé kotliny. Záměrně píši malé, protože pro gigantickou show servírovanou U2 je skutečně malá - respektive české stadiony a arény, kde obvykle vystupují světové megastar. Ty se tak nějak pokaždé vtěsnají s patnáctitisícovým davem do některé haly a vychrlí na ně svoji dávku energie. To je ale pro kapelu tak silného kalibru málo. Zvlášť když s sebou veze obří scénu, která je už sama o sobě jednou velkou arénou.

Kdo se nesmířil s tím, že partička muzikantů bere Česko obloukem a bude hrát všude možně, jen ne tady, tak se mu naskytly další možnosti. Vyrazit za nimi po Evropě. To už ale podle mě musí být tak nadšený fanda, do kterého já mám sakra daleko. Přesto jsem se 2. července octl na stadionu F. C. Barcelona Camp Nou a nechal se unášet proudem kytarových sólíček, řevem davu a surfoval na vlně Bonova zpěvu, který v sobě nese nezpochybnitelnou dávku šamanismu. Jak jinak by dokázali na svůj koncert přitáhnout devadesát tisíc lidí? Jedině kouzlem … kouzlem podávaným společně s elektrizujícím hudebním koktejlem.

Jít na koncert U2 v Barceloně jsem rozhodně neplánoval. Do Španělska jsem vyrazil se svojí manželkou a chtěli jsme se akorát flákat na pláži. Pak jsme ale náhodou viděli plakát zvoucí na Tour 360° … a to znamenalo jediné … změnit veškeré naše plány.
Dát ale 290 euro za dvě vstupenky? Já to viděl jako bláznovství, ani jsme tolik peněz s sebou neměli. Nakonec jsme ale požadovaný obnos schrastili a mohlo se jet.

Autobusem, který cestou sbíral hotelové hosty a trmácel se s nimi tři hodiny do padesát kilometrů vzdálené Barcelony. Všude zácpy, dopravní chaos a masy lidí hrnoucí se na stadion. Už v autobuse byl ale cítit jasný nádech očekávané události. Ačkoli neovládám všechny ty možné jazyky, které byly kolem mne slyšet, věděl jsem, o čem se baví. V rušné konverzaci jasně prosvítávalo jméno Bono Vox a U2. O nich se bavil Čech, Angličan, Rus, Holanďan, Španěl …

Já jsem doposud na tak velkém koncertě nebyl, takže vstup na tribunu byl pro mě jako pohled do zvednuté mořské hladiny plné malinkých lidiček. Jejich hlasy se v obrovském koloseu měnily v hučící vodopád zesilující každou minutou, až do hudebního výbuchu, který odpálil nadšení přítomných fanoušků a stočil ho ve spirále všudypřítomné euforie … U2 jsou tady a hrají naživo! To znamenalo v tomto okamžiku všechno. Nic už nemohlo tuhle atmosféru zkazit, jen ji ještě vygradovat.

Uvítacím songem byl hit Breathe. Po něm pak následovala porce písní z nejnovějšího alba No line on the horizon a časem osvědčených skladeb.
Velký podíl na skvěle vybuzené atmosféře měla gigantická scéna na čtyřech zelených chapadlech. Z výšin obří monstrum hlídalo kruhovité pódium tvořené z jednoho ústředního pole a dalšího prstence spojeného klenutými mostíky. Tím vznikly dva živoucí kotle, okolo nichž po dlouhém korzu pobíhal Bono, aby ho mohlo zahlédnout co nejvíce očí. Občas také do kamery předváděl své oblíbené boxerské výpady, čímž dodal písni na údernosti.
I když člověk stál třeba až na samotném konci stadionu, tak na velké projekci slité z mnoha menších obrazovek mohl sledovat všechny zásadní detaily koncertu. Když se pak spojené obrazovky roztáhly do ještě větší mozaiky, rozprostřela se před publikem doslova dechberoucí barevná skica, která nutila diváky sledovat každou její proměnu.

Tím, že i projekce byla kruhovitá, ozařovala ochozy jako lampička uprostřed dětského pokoje. Barevné exploze a laserové výstřelky pak ještě výrazně podtrhly celkový efekt.
Co i tentokrát nemohlo na vystoupení chybět, bylo poselství světu a politické gesto. Bono otevřeně zmínil úděl barmské opoziční vůdkyně Aun Schan Su Ťij, která má od tamní vojenské junty nařízené domácí vězení. Jeden ze vzkazů dokonce mířil až do nebe, když Bono symbolicky pozdravil zesnulého krále popu Michaela Jacksona.

Ani přes dvě hodiny dlouhé hraní neunavilo publikum natolik, aby smířlivě odešlo domů bez pořádného přídavku. Nakonec si vyloudilo dva. Není divu. Dav totiž vsadil na jistotu, když jako jeden muž spustil fotbalové olé, olé, olé, olé … To by povolila i skála – musela, protože fanoušci byli vážně rozhodnuti, že své idoly jen tak ze scény nepustí.

Zkrátka, koncert byl skvělý – nic nebylo dělané napůl, nic nebylo ošizené. Pečlivost a dokonalost, tím se může pyšnit Tour 360°.