O čem byla tvoje první povídka?

Jako první jsem překvapivě napsal svoji nejspíše celoživotně nejdelší, pravděpodobně novelu Kapela tohoto tisíciletí, která vypráví příběh o středoškolské kapele a kterou nepravidelně přepisuji a zkracuji, v čemž hodlám pokračovat, dokud z ní nic nezbyde.

Jak ses dostal ke psaní?

Ve třech letech jsem doma v pokojíčku počmáral zeď a mamince k tomu uvedl, že jsem si chtěl sepsat materiál, ale neměl po ruce papír. Tudíž jsem už tehdy psal a taky fabuloval. Takže asi tak.

Kterou literární soutěž jsi vyhrál jako první? A jaké jsi z toho měl pocity?

První soutěž, kterou jsem vyhrál, byla loňská Literární cena Vladimíra Vokolka v Děčíně, což je na poli poezie vcelku profláknutá záležitost. O to bylo překvapení větší. Texty jsem do Děčína totiž posílal spíš proto, abych zjistil, jestli by je někdo za básně vůbec považoval. Na celé soutěži bylo ale nejlepší setkání s celou řadou gramotných mladistvých.

Máš nějaký konkrétní motiv, který propojuje tvou tvorbu?

Když o tom teď přemýšlím, často se v ní objevuje mladík, co nechce dospět a žít tak, jako před ním žily už miliony lidí, pročež vysedává po putykách a chce to všechno přepít, protože cítí, že nemá sílu tomu vzdorovat.

Na čem teď děláš? Co máš rozpracované?

Zřejmě stále dokončuji svoji sbírku s pravděpodobným názvem Pavilon Balast, píšu také detektivku pro děti o chlapci, co si možná hraje na superhrdinu, a nyní mne zaměstnává vytváření kreslených anekdot o loketské politice v seriálu Ostré lokty.

Co plánuješ do budoucna?

Koupit si další lahev dobrého rumu a nefunkční flobertku, napsat co nejvíc ukrutně krátkých banalit, pořídit si dvanáct koček, co se každá narodí v jiném měsíci, podle nichž se taky budou jmenovat, a víc trénovat lucidní snění, abych si mohl plnit sny. Ale to všechno až po dešti.