Zpívající bubenice, která nemá v ČR konkurenci. Cizí jí nejsou ani klávesy. Prostě muzikantka každým coulem, která hudbu miluje a je jí jedno, prostřednictvím kterého nástroje ji realizuje. Hostovala dokonce v legendární kapele Plastic People Of The Universe. Zahrála si nebo hraje v kapelách PayaNoia, 5P Luboše Pospíšila, Jasná Páka, Lucie revival Praha, Krausberry, Barový Mouchy, Yannick Tevi Band či bývalý Nahoru po schodišti dolů band. Cizí jí rozhodně není ani humor. Řeč je o Pavle Táboříkové, která dnes od 20 hodin vystoupí v Sokolově na známém Alfafestu v kinokavárně Alfa.

Kdy jsi poprvé usedla za bicí a proč?
Bylo mi 15 let a byla jsem čerstvou studentkou Gymnázia V. Hlavatého v Lounech (mém rodném městě). Tam se zrodil nápad založit si kapelu. Ani jsem o tom nepřemýšlela a automaticky zvolila ženské obsazení. Netrvalo dlouho a soubor byl pohromadě vyjma bicistky. To bylo nedostatkové zboží, stejně jako tomu je dodnes. Abychom mohly začít hrát, nezbývalo než tento post zaujmout z vlastních pozic. Obětovala jsem se:)

Vzpomeneš si i na své hudební první krůčky?
Mé první krůčky sahají do mého hlubokého dětství, kdy jsem už v pěti letech začala muzicírovat s mým dědou, který mě učil na flétnu, hudební teorii atp., dále do druhé třídy základní školy, kdy jsem začala na svou žádost navštěvovat hodiny klavíru. A první krůčky s kapelou Čajový servis, zapomenu-li ty nepěkné babské škaredosti na našem konci, byly ohromující, rychlé jako raketa, veselé, nabíjející, prostě skvělé. Ještě před naším prvním vystoupením, které proběhlo asi po měsíci zkoušení, už jsme měly fanklub a plný klub. Město bylo plné šuškandy o dívčí kapele. My jsme tehdy všechny opravdu začínaly z neúplné i úplné nuly. Děvčata vozila akustické kytary někam k táboráku, ale elektrickou kytaru? To ne. O mém bubnování ani nemluvím. Ale po měsíci jsme myslím i s odstupem daly dohromady asi pět písní, které jsme na prvním koncertě pro velký úspěch přehrály dvakrát po sobě. Já své propojení s bubny cítila už tehdy. Všichni muži z podpódia na mě zírali a já věděla, že uznale. Až po letech mi kamarád sdělil, že mi čučeli pod sukni:)

Cizí ti nejsou ani klávesy, že?
Od dětství hraji na klavír. Jako malá jsem si jej doma vyprosila. Dítě o takových věcech nepřemýšlí tak jako dospělí, dělá je automaticky, pudově. Já také cítila, že piáno prostě musím mít. Tato láska mě nikdy neopustila. Až na malou výjimku z dob puberty, kdy jsem začala chodit na klavír, protože jsem můj vztah k piánu podceňovala, až zatracovala. Už jako malá jsem si doma hrála sama, hledala si písně, které jsem si chtěla zahrát, nebo jsem si je sama vymýšlela. Ale ze ZUŠ jsem si také odnesla (stejně jako mnoho dalších žáků) traumatíčko z veřejného vystupování, se kterým bojuji dodnes (snad úspěšně). Doma si hraji pořád, ale veřejně hrát jsem znovu začala asi před 3 lety, se zrodem mé autorské kapely PayaNoia. (V té době mě také oslovil Luboš Pospíšil, se kterým hraji na bicí přes devět let v kapele 5P, zda bych s ním nehrála v duu na klávesy.) Takže když se trémou nesesypu, hraji s největší láskou a pokorou.

Holka za bicími je u nás poměrně rarita…
Hudbu miluji a je mi jedno, prostřednictvím kterého nástroje ji realizuji. Můj názor trochu uzrál a vyspěl. Není jedno, na který nástroj člověk hraje. Na světě je mnógo skvělých muzikantů, kteří ale celý život hrají na nástroj, jenž jim není souzen. Protože jsou muzikální, naučí se na ně, ale jejich vlohy, jejich potenciál by byl rozvinut mnohem otevřeněji, úspěšněji, chcete-li, kdyby našli „ten svůj osudový nástroj". Dříve jsem uvažovala o tom, zda mám hrát na bubny apod. Dnes už to neřeším. Vím, že jsou na světě bubeníci, kteří jsou technicky vybaveni pro mě nedosažitelnou technikou, a já jim fandím a dělám si to zase po svém. Bubny a zpěv jsou se mnou propojeny jako matka a dítě pupeční šňůrou. Má technika je dostačující mému vyjadřování a celkově to vnímám, že je hudba mým životním parťákem, mou terapií, mou seberealizací, mým uzemněním. Je mi vším.

Co říkali muzikanti, když tě viděli a poté slyšeli?
Ten model je po celou mou kariéru pořád stejný. Počáteční nedůvěru jsem vždy ubila pevným rytmem a nefalšovanou energií a oddaností hudbě.

Co odstartovalo tvoji kariéru?
Mou profesionální kariéru odstartovalo před téměř 15 lety hostování v legendární kapele Plastic People Of The Universe. Na první reakci vzpomínáme s úsměvem, protože s podivem padla otázka na mého „profesního porodníka" Vladimíra „Lábuse" Drápala (spolupráci zprostředkoval a menežoval), co že to přivezl za dítě. Vždy jsem vypadala mnohem mladší. Teď už to začíná být výhodou. Stále mi okolí tipuje 23, 25 let:)

Hudbou se živíš?
Ano, hudbou se živím. Finančně nic moc, zato mentálně je to někdy vážně nářez.

Co spojení hudba a soukromý život?
Často padá otázka, jak se takováto práce dá skloubit se soukromým životem. Já to víceméně nikdy nesnoubila. To se změnilo a můžu říct, že to za to stojí!

Na jakých deskách tě mohou posluchači slyšet?
Několik řadových desek za téměř desetiletou spolupráci s Lubošem Pospíšilem (5P Luboše Pospísila). Dále deska Stará vlna s novým obsahem – Jasná Páka (se kterou zpívám, hraji přes dva roky). Aktuálně mi vyšla druhá řadová deska mé autorské kapely PayaNoia s názvem TestoStereo. Vedle ní také vyšla má básnická prvotina „Jsem tu ráda". V otázce mé autorské práce jsem ve stáji pana L.Houdka a vydavatelství, nakladatelství Galén.

A naživo tě kromě dnešního Alfafestu mohou slyšet v jakých kapelách?
Hraji ve své kapele PayaNoia (bicí, piano, zpěv), dále 5P Luboše Pospíšila (bicí, voc) další kapelou je Jasná Páka (voc) a Lucie revival Praha. Příležitostně hraji s Krausberry, Barový Mouchy, Yannick Tevi Band.