Celý život prožila jako na houpačce – chudobu vystřídalo bohatství, které však zase brzy prohýřila, z ulice se dostala do nejznámějších pařížských divadel, láska i smrt si u ní podávaly dveře… Alkohol, drogy a zákeřná nemoc způsobily její předčasnou smrt. A přece ničeho nelitovala. Edith Piaf, francouzská šansoniérka, jejíž legendární život zachytil v tanečním muzikálu Edith, vrabčák z předměstí, choreograf a režisér Libor Vaculík.

Do hlavní role obsadil zpěvačku Radku Fišarovou, která je dnes právem nazývána českou Edith Piaf.
Představení, ve kterém se téměř nemluví, kde je vše vyjádřeno pouze scénickým tancem a hudbou, díky které se přenesete do éry šansonů zpívaných pod pařížským nebem, uvádělo Divadlo Karlovy Vary 21. 10. 2007. A já, neboť mě fenomén Piaf uchvacuje od chvíle, kdy jsem zhlédla životopisný film a přečetla biografii, jsem zde nemohla chybět.

Pod siluetou Eiffelovy věže se na jevišti střídaly Piaf – zpěvačka, s Piaf – tanečnicí, tu ve Varech ztvárnila Petra Tolašová. Edith provázel na každém kroku její Osud v podání démonického Ondřeje Izdného. Kromě nich tu byly všechny Edithiny lásky, mladičký Luis Dupont, elegán a její první impresário Raymond Asso, boxer Marcel Cerdan i Edithin poslední manžel Théo Sarapo – všichni obsazeni podobnými typy mužů, jaké jsem si při čtení životopisu v duchu představovala.

V první polovině představení sledujeme Edith od dětství přes začátky v pařížských ulicích až po její vzestup a první opravdový koncert v divadle A.B.C. Jsme s ní, když prožívá první trpkou zkušenost při smrti dcerky Marcely i když za druhé světové války pomáhá příbuzným zajatých francouzských vojáků.
V druhé polovině vystřídají jásavé pouliční šansony písně vážné, posmutnělé. Edith je slavná, ale bez lásky. Až potká Marcela Cerdana, vedle něhož prožívá nejšťastnější chvíle v životě. Jejich vztah však přetíná letecká katastrofa. Marcelova smrt zlomí Edith vaz. Je na dně, bezmocná a zoufalá. Publikum ale nečeká, večer musí zpívat. Vystihnout Edithinu tragédii se výborně podařilo jak Petře Tolašové v úchvatném tanečním vystoupení, tak Radce Fišarové v srdcervoucí písni Mon dieu.

Po Marcelově smrti se Edith začíná zmítat ve víru alkoholu a drog. Kvůli opakovaným autonehodám se stále častěji vrací do nemocnice, kvůli závislosti na morfiu do léčebny. Stává se z ní troska, nemá sílu vrátit se na jeviště. Z náručí smrti ji vytrhne až mladíček Théo Sarapo, který jí do nemocnice přinese místo květiny panenku a češe jí vlasy… Jeho láska znamená pro Edith znovunalezení chuti do života. Théo se stává jejím posledním manželem, k oltáři ji však vede nejen on, ale i smrt…

Ve dvouhodinovém představení se Liboru Vaculíkovi i všem protagonistům muzikálu podařilo zachytit stěžejní chvíle v Edithině životě a mnohem víc… - baletem i písněmi vyjádřili emoce postav i atmosféru doby. Mluvené slovo nejen že nebylo potřeba, spíš bych je v tomto představení považovala za rušivý element. Téměř jsem nepostřehla, že sleduji balet.

Lidé na pódiu spolu jednoduše mluvili, komunikačním prostředkem jim však místo slov byly taneční figury. Výkon Radky Fišarové byl úchvatný. Když si stoupla na „první patro“ Eiffelovky ke stylovému mikrofonu a zpívala emotivní šansony, mrazilo v zádech… jako by před vámi znovu ožívala Edith Piaf v celé své velikosti. Svou drobností a se střapatou parukou na hlavě Radka dokonce jako pařížský vrabčák vypadala.

Mrzí mě jen, že se nám nepodařilo vytleskat přídavek. Těšila jsem se na Non, je ne regrette rien…, kdyby tato píseň zazněla, nelitovala bych stejně jako Edith ničeho, a možná bych si dokonce poplakala… I bez ní jsem však z divadla odcházela nadšená. Mozaika složená z tance, hudby a vzpomínek na Edith je působivá a strhující.