Na závěr letošního Festivalu uprostřed Evropy ožily v regionu hudbou čtyři svatostánky. Každý jinak a jedinečně.
Pod vysokou šindelovou střechou gotického špitálního kostela v Jáchymově zněly půvabné měkké tóny barokních louten, teorby a fléten Christiana a Theresie Stahlových z Drážďan. Kromě starých mistrů barokního a citového slohu jako Frescobaldi nebo Hotteterre, pohrávajících si s dramatickými kontrasty bezedných hloubek a vypjatých výšin se samými hranicemi možností dobových nástrojů, představili precizní interpreti i nesmírně podmanivé tóny starobylých skotských lidových hymnů. A po koncertu absolvovali jeho návštěvníci s odborným výkladem ještě velmi zajímavou prohlídku kostela vybaveného mimo jiné unikátními oltářními obrazy z dílny Lukase Cranacha staršího.

Romantická kaple ve věži bečovského zámku hostila koncert moderních skladeb pro harfu a cello v podání Ruth-Alice Marinové a Stephana Breitha. Tento virtuózní cellista hned v první patetické skladbě, věnované přímo této dvojici interpretů současným švýcarským skladatelem Huberem, nezapřel svou občasnou spolupráci s rockovými hudebníky.

Harfenistka ohromila zase v odvážné dramatické kompozici Carlose Salceda, ve které odhalila posluchačům netušené nové zvukové možnosti svého zdánlivě archaického nástroje. Nejkrásněji ovšem zněla harfa s cellem v emotivních poetických rozhovorech od Tedeschiho nebo slavného jazzujícího freiburského dirigenta Köhlera. I stylizovaná madona v průčelí kaple při nich byla přítomným najednou nějak bližší a lidštější.

Světoznámý jazzový trumpetista Ernie Hammes z Lucemburska připravil s varhaníkem a improvizátorem Mauricem Clementem lázeňskému publiku v karlovarském barokním chrámu svaté Máří Magdalény napínavé chvíle, když uprostřed virtuózní interpretace klasiků jako Purcell, Bach nebo Telemann šokovali z chrámového kůru skutečně nekompromisním freejazzovým odvazem, expresí gradující od nejtemnějších varhanních rejstříků rozechvívajících svatyni v základech k divokému, nekonečnému, excelentnímu a drásavě osvobozujícímu vzepětí té nejjazzovější trubky zpět k velkolepému magickému sólu kostelních varhan ve zcela nových zvukových barvách. Jeden ze zaskočených posluchačů, který se pak dožadoval vysvětlení, co že to bylo za „apokalypsu“, vlastně nejlépe vystihl situaci. Mladí lucemburští muzikanti totiž předvedli konzervativním Karlovým Varům skutečnou apokalypsis, odhalení, soudobého hudebního myšlení.

Divoký jazz, tentokrát z první půle minulého století, měl premiéru i ve zcela vyprodaném protestantském kostele Vykupitele v Kynšperku. Přímo pod výmluvným kostelním nápisem „Bůh láska jest“ zahájil kultivovaný kvartet mladého pražského swingového pianisty Jakuba Šafra s půvabnou majitelkou nejsametovějšího hlasu v nové české jazzové generaci Petrou Ernyeiovou svižnou Lizou George Gershwina a pokračoval těžce pohodovou I´m Confessin´od Doca Daughertyho a dalšími legendárními melodiemi swingové éry jako Jermanovou All God´s Children Got Rhythm o tom, že všechny Boží děti mají na světě nejen starosti, ale také rytmus muziky, nebo Nováčkovou Slunečnicí.

Muzikanti v čele s charismatickým pianistou hrající viditelně s velkou chutí brzy přenesli svou radost z hudby na publikum a stupňovali ji až k takovým vypalovačkám, jako je Wallerova Honeysuckle Rose, a tak není divu, že úspěch byl značný a i zde se přidávalo.
Festival uprostřed Evropy letos pod mottem Kořeny - doteky - proměny připomněl v místních svatostáncích někdejší průkopnickou úlohu církve v umění a muzikantům duchovní původ jejich oboru.

T. Kábrt