Kde se vzala úplně první myšlenka založit si nezávislé a nepravidelné internetové rádio?

Kolem roku 2000, tehdy jsem měl server s databází kapel, něco jako je dnes bandzone, akorát technický vývoj internetu nebyl na takové úrovni, jako je dnes, chtěl jsem pouštět písničky a videa. Pak dlouho nebylo nic a na sklonku roku 2015 jsem marodil a z nudy si splnil sen mít vlastní internetové rádio. Je nezávislé, neřeší špinavou politiku, mainstreamovou muziku ani jakékoliv prolhané náboženství a populistické názory, všechno si sponzoruju sám, právní otázky vzhledem k zákonům a OSA mám vyřešené. Naštěstí vysílání je nepravidelné, většinou jen ve čtvrtek večer, když to časově nevyjde, svět se nezboří, posluchači jsou informováni týden dopředu.

Co je obsahem vašeho vysílání?

Co nabízíte posluchačům? Specializuji se na autorské diskuzní pořady. Přijde mi zbytečné zaplatit si poplatky OSA, moci si pouštět narvaný playlist od rána do večera, to dělá 99% malých internetových rádií. V tomto si myslím, že jsem výjimka, a baví mě to. Když nemám hosta, tak zkrátka nevysílám, hudba je všude a lidi poslouchají Cynicc rádio právě kvůli těm pořadům. Jsem teprve na začátku, první vysílání bylo 7.1.2016 a hostem byl Edgar z kapely Scarabeus a předtáčeli jsme. Jsem komediant a „moderovat,"–„hrát toho hloupějšího" – mi nedělá problém, největší adrenalin je tu týdenní práci odvysílat tak, aby to snažení za to stálo.

Proč název Cynicc? Jak to vzniklo?

Je to můj umělecký pseudonym. Jsem cynický člověk a nic mi není svaté. Od toho se odvozují názvy mých aktivit: Cynicc Art – výtvarné umění, Cynicc Productions – hudební vydavatelství a software, Cynicc Rádio. Jedna z mých oblíbených kapel je jazzmetalová Cynic, tak jsem přidal jedno „c" a tím to vzniklo.

Jak se z někoho tak výtvarně zaměřeného stane provozovatel internetového rádia?

Původně jsem muzikant, skládání, nahrávání a hraní je moje celoživotní láska. Chci se aktivně podílet na šíření dobré a upřímné muziky jakéhokoli stylu do éteru a ještě si s těmi lidmi popovídat a přiblížit je ostatním. Baví mě výzvy a nezávislé projekty, nesnáším, když z toho někdo další těží. Celebrita se svlékne, nafotí kalendář a všichni se můžou zbláznit, že podpořila nemocné a nic si za to nevzala. Realita je taková, že je ve všech médiích, což je dopředu promyšlené, dostane 20 nabídek na další práci a pak ještě vyplave na povrch, že vlastně zaplaceno dostala. Těm, kteří tu pomoc měli dostat, přijde na účet 10%, 90% si rozdělí organizátoři. Proč nepozvou třeba blackmetalovou kapelu, aby hrála na akci na podporu boje s rakovinou? Nehodí se jim to, bylo by v tom moc upřímnosti.

Kromě rádia jste také tatér?

Stalo se, že jste s někým dělal rozhovor a pak se s vámi domlouval na schůzce ohledně nové kérky? Jsem tatér poloprofesionál, jelikož se tomu nevěnuji na 100% úvazek. 8 h. si odbouchám ve fabrice, pak odpoledne tetuji, večer hraju s kapelou, v noci dělám na počítači návrhy, grafiku, hudbu a vyřizuju korespondenci, o víkendech jezdíme na akce a sem tam se vyspím. Co nevidět chci být profesionál, moje původní práce mě nebaví ani nenaplňuje, spíš mě brzdí. Tak to se mi ještě nestalo a doufám ani nestane, motiv který má být zvěčněn na celý život, by měl být vytoužený, dobře promyšlený a tou bolestí vlastně zasloužený, není to jako na pouti nechat si stříknout růži a je to, ale asi to každý člověk vidí jinak.

Mně to nedá. Jak se z vás stal tatér? Váže se k vašim kérkám nějaký příběh?

K těm mým ano! Od malička jsem chtěl být rockovou hvězdou, ne tatérem, a to se mi podařilo, byť v malém měřítku. Grafika a výtvarné umění ano, airbrush ano, bodypainting ano, tohle všechno jsem chtěl dělat a to se mi daří. Další sen je udělat hudbu do nějaké české počítačové hry. K tetování mě přivedl můj kamarád Oldřich Jeníček, skromný hoch a zároveň kapacita ve svém oboru, a já tehdy netušil, kolik práce, starostí, rizika, času a nervů je s tím spojeno a že samotné vytetování motivu je jen třešnička na dortu. Co se děje předtím a potom, si člověk ležící na kosmetickém křesle nedokáže představit. Musí to tak být, aby byla zaručena kvalita, hygiena a klid na práci, tím pádem se dílo podaří a zákazník odejde spokojený a má důvod se vracet. Sám sebe ve vší skromnosti považuji oproti mým kolegům stále za „páru z tatérského lejna", i když zlepšení je vidět každou novou prací. Vyplatí se trénovat každý den. Vydržet a zbytečně nikoho nemrzačit. Začínal jsem na pomerančích a banánech, potom na sobě a potom na ostatních lidech, jsem trošku starší a nehrnu se bezhlavě do všeho jako dnešní mladí začínající umělci. Na sobě mám 10 motivů, převážně jsou to hrůzostrašné výjevy inspirované obaly metalových desek. Zatím nejlepší a pro mě nejvýznamnější je anatomie člověka s rozcákaným akrylem na pozadí – deska Death, Human připomínající mi, že jsem člověk.