Příchozí se tak dozvěděli spoustu informací o této knížce, ale také zhlédli bohatou obrazovou dokumentaci, která celé vyprávění provázela.
Památník zpočátku, tedy v 16. a 17. století, byl spíše mužskou záležitostí. „Památníky doprovázely studenty při pobytu na univerzitách a později zejména šlechtice při podnikání tzv. kavalírských cest, dospělé osoby při vyřizování diplomatických poselství a nejrůznějších dalších příležitostech. Památníky se staly také jistou formou sebeprezentace jak majitele památníku shromažďováním záznamů od význačných osob, s nimiž se setkal, tak i zapsaného," vysvětlila v úvodu Eva Vlasáková.

Teprve mnohem později, převážně od 40. let 19. století, se jejich majitelkami stávají především ženy.

„Památníky žen šlechtičen, jejichž úroveň vzdělání byla odlišná od mužů a jejichž kontakty byly omezeny téměř výlučně na pobyt u dvora, byly často spíše sbírkou podpisů rodinných příslušníků a významných osob dvorského prostředí," pokračovala. V dnešní době vlastní památníčky děti školou povinné a jejich používání se velmi omezilo.

Na výstavě v knihovně se může návštěvník začíst i do jednotlivých zápisů v památnících a prohlédnout si obrázky. I ty prošly svým vývojem.
„Zápis nejprve obsahoval pouze datum a podpis, později přibylo věnování, místo pořízení zápisu a různé průpovídky. Často se vyskytovaly různé citáty z klasických děl, přísloví apod.," zaznělo v přednášce.

V památnících z konce 19. století se začtete do vlasteneckých veršíků, v těch z doby 50. let a normalizační zas do budovatelských. „Co přetrvává věky, jsou zámečky a spony na uzamčení památníčku, květinové a venkovské motivy, vzpomínkové veršíky a samozřejmě klasické heslo: Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat," s úsměvem podotkl během vernisáže Vladimír Kalný, knihovník, kurátor Expozice knižní vazby a svým způsobem iniciátor výstavy.

V průběhu let se měnil i celkový design památníků a jejich vazba.

Vystavené památníky vás tak trochu vrátí v čase, u některých možná vyvolají nostalgickou vzpomínku a někdo třeba zapátrá doma, najde ten svůj z dětských let a vzpomene na dávno zapomenuté kamarády. Památníky jsou přece od toho, abychom si pamatovali. „Rád bych poděkoval všem, kdo nám exponáty zapůjčili. Jsou to překrásní svědkové doby, ve které vznikaly, některé z nich mají úžasný příběh. Je to vlastně lidová tvořivost, které by stálo za to věnovat badatelskou činnost. Možná se jednoho dne najde nějaký moderní Erben nebo Němcová, kteří seberou příběh památníků do nějaké ucelenější formy," věří Vladimír Kalný.

Autor: Lucie Žippaiová