Proč jste si jako název výstavy zvolila Lidská nenažranost aneb beránku, zavírej vrátka?

Já jsem si zvolila tento název, hlavně protože mě v životě tolik lidí využívalo. Víte, ty obrazy jsou takový můj duševní striptýz. Otvírám se skrz obrazy veřejnosti. A právě nejaktuálnější je můj obraz Beránka, který nese stejné jméno jako výstava. To, co tu vidíte, to jsou všechno moje pocity. V mém životě mě hodně lidí zneužilo, ale ve Státech, ne u nás. No a když se mi něco stalo, tak jsem ty pocity předsunula do obrazu, potom to ze mě šlo ven a život šel dál. Když jsem se vrátila do Čech, tak jsem pookřála. Všechno je teď barevnější a humornější. Ty lidovější a trochu lechtivější obrazy, jako je například Entrance smutný a veselý muž jsem dělala už doma.

Do svých obrazů chci vsunout hlavně samu sebe. Pak už je to na návštěvnících, jestli je moje práce osloví, nebo ne. Jsem šťastný člověk a na těch obrazech je to znát.

Drahu, jaký byl váš první obraz, který jste namalovala?

Můj úplně první obraz byl Prosba. Když jsem žila v Americe, tak jsme se scházeli. Skupinka patnácti křesťanských výtvarníků. No a 24. prosince dělala skupina mši pro postižené mentálně a fyzicky.

Bylo to v malém kostelíčku na velké hoře, pod kterou bylo město Canadiqua a na druhé straně stejnojmenné jezero lemované horami.

Já dělala hlavně tapisérie, ale tady jsem měla poprvé malovat. Měli jsme zachytit atmosféru a naše pocity ze mše. Naším mentorem byl jistý Luvan Sheperd. On tam hrál a zpíval žalm 91. A já začala tvořit. Najednou to šlo ze mě ven. Ta bolest a slzy. Mé obrazy nemají rovnou čáru. Vždy na sebe ty čáry navazují na další.

Kdo byl vaším výtvarným vzorem?

Rozhodně akademický malíř Dalibor Matouš, v jehož blízkosti jsem žila deset let v Českém ráji. V té době jsem tkala miniatury v dost pochmurných barvách a on mi řekl, ať tomu přidám barvu. A pak je to ještě Max Ernst.

Proč jste si zvolila klášterní kostel sv. Antonína Paduánského jako místo pro konání své výstavy?

Hlavně kvůli jeho nezaměnitelné atmosféře. Do toho když se začne hrát na varhany, tak se rozechvěje má nejcitlivější struna. Nejsem věřící. Nepotřebuju kostel. Ale teď konečně věřím sama sobě a hlavně věřím v sebe. Hlavně díky tomu, co všechno jsem dokázala v Americe, kdy jsem odjela se dvěma dětmi a neznala jazyk. Sáhla si na své vlastní dno. A dokázala jsem to.