Nablýskané stroje, obdivné pohledy a cvakání uzávěrek fotoaparátů. Tak vypadal uplynulý víkend na Karlovarsku díky koloně sto deseti historických strojů, které se účastnily již 14. ročníku Karlovarské veterán rallye.

Kromě zvládnutí stovek kilometrů museli řidiči i jejich plechoví miláčci zvládnout i záludné úkoly od pořadatelů. „Na stanovištích tak jedli typickou lázeňskou oplatku a zapíjeli ji mlýnskou vodou, a to celé na čas. Jindy jsme je zase nechali rozložit mlýnek na maso," smál se organizátor Petr Kukrecht.

„Nejstarší vozy závodu jsou značky Cadillac z roku 1913 a 1917. Raritou je určitě třeba i Škoda 6R z roku 1928, kterých je na světě už jen pár kousků," uvedla za organizátory Kateřina Martykánová.

Účastníky Karlovarské veterán rallye, která je letos součástí projektu veteránských setkání Czech Hero Ride, čekala pestrá škála silničních výzev. Ať už cesta po Krušných horách, tak i v samotném provozu po silnicích, které nebyly uzavřené pro ostatní motoristy. Díky tomu se tak na silnici mohla potkat i vozidla, která od sebe dělí neuvěřitelných 101 let.

Elegance a styl. To byla veterán rallye

Skoro všechna auta dojela před hotel Thermal, buick z roku 1918 musel dorazit na vleku

 „Tati, o kolik je to auto starší než já?" ptal se v sobotu malý kluk svého otce. „Je starší než já o 42 let," odpověděl mu jeho otec. I takovéto scény zažila přehlídka veteránů před hotelem Thermal.

Z reproduktorů se ozývala jedna swingová melodie za druhou, do toho se mezi davy zvědavců promenádovaly stylově oblečené dámy. Ve vzduchu visel nádech staré doby. Kromě prohlídek a zvídavých dotazů bylo nejčastější kratochvílí fotografování. Nechyběl však ani bohatý program, kdy mohly děti navštívit autoškolu. „Je to neuvěřitelné, na některých strojích ani nejde poznat, že jsou tak staré. Vypadají skvěle," komentoval vozidla Marek Čáp, který se hned s buginou vyfotil.

Šoféři zvládli hory i pojídání oplatek

Otázka pro: Roberta Döményho, majitele Cadillac Coupe de Ville

Co vás přimělo si pořídit tohoto veterána, jak je to dnes těžké a čím se liší jízda v něm od té v klasickém autě?

Vše začalo v roce 1962, kdy jsem jako malý seděl před hotelem Imperiál a přede mnou zastavila paní v mercedesu a dala mi dětské karty, na jejichž zadní straně byly obrázky amerických vozů. S kamarády jsme si je rádi prohlíželi a já najednou řekl, že si tohle auto jednou jako velký pořídím. Je to pár let, kdy jsem si řekl, že větší už nebudu, a auto si tak sehnal. V té době jsem si ho koupil jako šrot. Stálo mě to nemálo času i peněz, ale stálo to za to. Díky srdci a přátelům se nám ho povedlo uvést do úžasného stavu. Jezdí se s ním jako s autobusem, neboť má skoro šest metrů. Ale díky výborné technice už v té době se dá řídit malíčkem ruky. Nechal jsem si ho dokonce pokřtít a původní zrezivělou značku jsem si ponechal, jako památku.