Ostrov plný kontrastů. Tak se také nazývá Big Island. Je to velmi výstižné, žádný z ostatních není tak různorodý. A jedno místo na něm se úplně vymyká představám o Havaji. Je to jeho nejsevernější hornatá část, nazývající se Kohala. Příroda mně tam připomíná spíše severní Německo než krajinu na tropickém ostrově. Do šířky a dálky se rozkládají louky, tu a tam lesík či háj. Jen to moře v dálce v Německu schází.

Tato část ostrova je náš další cíl. Projíždíme kovbojským městečkem Waimea a hned za ním odbočujeme přímo na sever. Vystoupáme do tisícimetrové výšky. Často zde prší a vše kolem je sytě zelené. Dobytku se zde výborně daří, tak vypasené krávy se jen tak někde nevidí. Silnice se klikatí mezi oplocenými pastvinami. Po levé straně se na louce pasou koně a v dálce jsou vidět tmavočervené budovy. „Jakube, hned zastav! Musím se na ty koně zajít podívat!“ nařizuje jeho mladší sestra.

Zvířata zvědavě přiběhnou blíž a Veronika je nadšením celá bez sebe. Opodál vidíme průchod v plotě, kterým sice projde člověk, ale kůň se jím ven z pastviny nedostane. Vejdeme na louku a kolem dalšího stáda se přibližujeme k budově. Tam vidíme dívčinu, jak chodí mezi koňmi s vědrem v ruce.
Brzy jsme u ní a ptáme se: „Nevadí, že jsme sem, jen tak, bez zeptání, vlezli? Dcera si chtěla jen pohladit koně.“
„Nevadí, ať si je klidně hladí, oni to mají rádi.“

Veronika obchází jednoho po druhém, všichni drží jako beránci.
„Tadyten je můj,“ řekne dívka a ukáže na krásného hnědáka. „Pracuju tady jako paniolo, a jen co ostatní koně dostanou oves, vyrazím si na něm dolů hnát jedno ze stád krav. Pak mám zbytek dne volno.“
Je sdílná, a tak se ptám: „Proč si říkáš paniolo?“
„Tak se tady na Havaji říká kovbojům, ani nevím proč.“
„Mohli bychom ti nějak pomoct?“ nabízí se Jakub.
„Klidně, vezmi kýbl a zajdi tamhle k těm koním,“ ukáže na skupinku, kolem které jsme před malou chvílí přišli, „a každému dej trošku. Alespoň budu rychleji hotová a dřív vyrazím.“

Chvíli ji pozorujeme a pak se zeptám: „Je možné si tu vypůjčit koně a udělat si na nich vyjížďku?“
„Určitě! Jsme na to zařízení, ale dnes tady nikdo není,“ odpoví.
„A mohli bychom si někdy vyrazit s tebou?“ chce vědět Jakub, který se mezitím vrátil s prázdným kbelíkem.
„Proč ne, zítra nemám žádnou naléhavou práci. Promluvím se šéfem, aby od vás za půjčení koní moc nechtěl,“ řekne, uklidí vědra, vyskočí na svého hnědáka, pískne na psy a zavolá: „Mimochodem, jmenuji se Linda. Zítra na viděnou!“
Stany si postavíme u nedalekého lesíka. Nemá cenu někam jezdit a pak se sem zase brzy ráno vracet.
Vstáváme se sluníčkem. Vítr, který včera silně foukal, se naštěstí utišil. Asi bude krásný den.

Sbalíme se a zajedeme k budově ranče.
„Tak vás vítám,“ řekne s radostí Linda a dodá: „Už jsem mluvila se šéfem. Slíbil, že vám udělá super cenu.“
Mezitím co ostatní sedlají koně, vyřizuji finanční záležitosti. Půjčení koní opravdu moc nestojí.
„Jak se ti líbí?“ ptá se dcera a ukazuje na svoji klisnu a pokračuje: „Tobě Linda vybrala tadytoho velkého hřebce. Prý je ale hodně temperamentní.“
Vše je připraveno, vyšvihneme se do sedel a cváláme za Lindou. Chce nám ukázat z ranče co nejvíc.
Jedeme po loukách, mezi zalesněnými kopečky, brzy se otevře výhled na moře a na ostrov Maui se sopkou Ha〜leakala, jejímž kráterem jsme před časem pochodovali. Ukáže nám stáda hovězího dobytka, o které se stará.

Před návratem se sjíždíme dohromady. Koně jsou celí splavení, necháme je odpočinout.
Díváme se společně na moře. Chvíli kovbojku pozoruji, ona to vycítí, otočí se v sedle a řekne: „Já tenhle kraj prostě miluju!“
Se zalíbením pohlédne na louky a moře.
„Je tu opravdu nádherně!“ přitakává Lenka.

Novou live-diashow doplňuje vydání stejnojmenné fotografické knihy – HAVAJSKÉ OSTROVY: Letní a zimní putování za přírodními divy Tichomoří, kterou vydal autor již jako svoji 15. publikaci v nakladatelství ACTION-PRESS. Více informací a termíny diashow na www.leossimanek.cz. Více se dozvíte při unikátní diashow v sokolovském kině Alfa 9. března.

Leoš Šimůnek