Co vás vedlo k tomu, že jste spojila svou kavárnu s myšlenkou výtvarného prostoru v podobě galerie?

Je to přesně naopak. Protože jsem profesně keramička – hrnčířka, začínala jsem svoji činnost na loketském náměstí otevřením malého krámku se svým zbožím. No a protože moje zemité výrobky přitahovaly spoustu lidí, navázala jsem na vlastní výrobu další činnost – pořádání keramických kurzů. Zájem byl (a je) tak velký, že nám brzy nestačila rychlovarná konvice na různé čajíčky a kafíčka, tedy přímo vyvstala otázka po lepším zázemí a servisu, a to nejen pro kurzisty. Možná podvědomě hrála roli i skutečnost, že v našem domě byla v minulosti provozovna Restaurace-kavárna, a také to, že jsem už měla „nějakou zkušenost" z provozování podobného zařízení.
Teprve poté, co jsme zrekonstruovali celé přízemí, zařídili kavárnu a vybudovali výstavní prostory, přišla i myšlenka na další rozšíření poskytovaných služeb. Domluvila jsem si lektory a začali jsme pořádat i malířské kurzy, s následnou prezentací zhotovených děl.

Kdo jsou La Kontura? Už jste s nimi spolupracovala?
Je to jedna ze čtyř výtvarných skupin, které se u nás každý týden zdokonalují v malování a následně dostávají příležitost k prezentaci svých prací. Dlouhodobě, asi čtvrtým rokem, je vede karlovarský výtvarník Zdeněk Slába. Je to taková dnes již docela stmelená parta hezkých lidí, kteří u nás činorodě relaxují. To bych ale měla říci i o zbývajících skupinách, včetně keramiků. Vlastně jsme tak trochu mimoděk založili jakýsi „klub", který se jen mírně obměňuje a rozšiřuje. Jsem za ty lidi moc ráda, je nám spolu hezky. Trávíme spolu celou zimu – kurzy probíhají od Václava do konce dubna.

Na kterou výstavu vzpomínáte s největší láskou?
To neumím a taky nechci říci. Byly spousty krásných výstav a ne vždy platí úměra: čím známější výtvarník, tím lepší výstava. Máme sice jakousi marketingovou strategii, kde každoročně vystavujeme nějakou známou osobnost (Ivan Mládek, Iva Hüttnerová, F. R. Čech, Jan Saudek…), ale snažíme se dávat prostor, i opakovaně, regionálním umělcům, mladší generaci a tak. Někdy tak na sebe navazují nesouměřitelná díla.

Jakému druhu umění, případně směru dáváte přednost? Co vás nejvíce oslovuje?
Mám ráda řemeslně dobře odvedenou práci – sama se považuji především za řemeslníka. Myslím si, že umím ocenit nápad, obsah i originalitu sdělení. Vyhýbám se lacinostem, podbízivosti.

Kde sháníte umělce? Máte nějaká speciální kritéria?
Speciální kritéria jsem již popsala výše, takže k první otázce. Pohybuji se v uměleckém prostředí již dosti dlouho. Mám celkem široký okruh známých výtvarníků a galeristů, se kterými spolupracuji, sleduji bulletiny a odborné recenze. Podstatné je, aby autor zaujal mne. Pak si za tím jdu, a vlastně když tak o tom přemýšlím, zatím jsem „nedostala košem". Pravda, někdy to chce notnou dávku trpělivosti. Například Rudolfa Brančovského, frontmana skupiny „Poletíme?", jsem uháněla tři roky. A vida, letos v létě obrázky osobně přiveze, a ještě nám k tomu s kapelou zahrají! Už se těším.

Jaký je ohlas veřejnosti na vaši galerijní činnost?
Máme velmi vřelé, někdy až dojemné ohlasy od lidí opravdu z celého světa. Kupodivu jsou to většinou cizinci, kteří nelení a píší děkovné e-maily. Pochvaly se většinou netýkají čistě galerijní činnosti, ale právě onoho spojení galerie a kavárny. Myslím, že se nám daří vytvářet pohodovou atmosféru pro všechny návštěvníky. Základ je v příjemné obsluze, výborné kávě a domácích koláčích, protože láska (i láska k umění) patrně prochází žaludkem. A přitom si můžete okukovat sochy a obrazy a lidi nebo rostlinky na dvorečku, který se nám také vyvedl a slouží jako výstavní prostor.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
To je celkem prosté. Musíme držet nastavenou laťku ve všech ohledech a každoročně přidat něco navíc. Nevnímám to ale jenom jako práci. Naplňuje mě to.

Je umělec, jehož díla toužíte vystavovat?
Ano, mám jeden takový sen, ale jméno vám zatím neprozradím. Možná to bude již příští rok. (šmu)