Mladý hudebník Samuel Navara jde ve stopách svého dědečka

Muzika jako taková mě bavila odmalička. Rodiče někdy s humorem vypráví, že jsem snad dřív zpíval, než mluvil. A taky pamatuju doby, kdy mě prosili, abych už nezpíval, že už se to celý den fakt nedá vydržet. Ale opravdu - hodně bavit mě to začalo zhruba před pěti lety, kdy jsem byl najednou schopný si sám zazpívat a zahrát nějakou písničku, která se mi líbila. To byl vážně fajn pocit. A od té doby je hudba velikou součástí mého života.

Na hudbě se mi líbí, že je to svět pro všechny. Dokáže oslovit kohokoliv napříč generacemi, napříč různými jazyky, neplatí pro ni žádné bariéry. Mým vzorem byl můj dědeček - hrával jazz, swing a dixieland a když jsem byl malý a on zasedl k pianu a prsty se mu rozeběhly po klaviatuře - to byla prostě nádhera a já si moc přál umět to taky. A když si dnes můžeme s dědečkem občas zahrát spolu, je to něco fantastického. Staré jazzovky a swingovky jsou přesně tou nadčasovou záležitostí. Krásná kvalitní muzika, která má potenciál mluvit k lidem napříč generacemi. Já osobně mám ale nejradši pop - písničky typu Ed Sheeran, Charlie Puth nebo Shawn Mendes.

Zdroj: Deník / Redakce

Zatím jsem hrál až doteď převzaté písničky. Protože hraju v hotelu, na svatbách nebo narozeninových oslavách, kde se vždycky sejdou lidé různých věkových skupin, snažím se mít v repertoáru takovou žánrovou všehochuť, aby si tam každý našel něco, co je jeho hudebnímu vkusu blízké. Mám zhruba tříhodinové pásmo, kde se objevují písničky od Louise Armstronga, Franka Sinatry, Elvise, Beatles, Eltona Johna, Erica Claptona až po ten mnou preferovaný pop - Eda Sheerana, Sama Smithe či Bruno Marse. Zařazuji také hudbu ze známých filmů - Pretty woman, Notting hill…

Mým velkým snem je skládat svoje vlastní písničky. Takovou pohodovou muziku pro pohodové lidi, kteří občas musí procházet i ne zcela pohodovými dny. Jako je třeba takhle zvláštní a nelehká doba. Svoji první písničku jsem složil letos v létě a je přesně o tom, že když něčím náročným procházíme sami, je to hodně těžké. Ale když máme po boku někoho blízkého, kdo nás podpoří, tak to dáme. A že vztahy jsou to úplně nejcennější, co máme. Většinou hraju sám, někdy s mým kamarádem bubeníkem. Do mé první písničky mi nádherné smyččce nahrál Jenda Mikeš a basu Vojta Liška, oba byli naprosto skvělí. Hraní s kapelou bych se určitě nebránil, ale zatím se nic podobného nerýsuje.

Zdroj: Deník / Redakce

Můj největší hudební úspěch? Čeho si cením nejvíc? Asi toho, že moje hraní dokáže obstát i na ulici, kde je přímý kontakt face to face a kde člověk rovnou vidí bezprostřední reakci lidí. Ulice je největší výzvou - lidé vám to řeknou narovinu. Bez nějaké zdvořilostní diskrétnosti. A já mám ohromnou radost, když vidím, že se to líbí a když mi někdo poví, že jsem mu zlepšil den nebo zvednul náladu… Také hraní na karlovarském filmovém festivalu je pro mě něčím, čeho si moc cením, a co mě rozhodně posunulo dál. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, získal kontakty, lidé mě díky tomu oslovují s nabídkami. A také soutěž Karlovarský hlas mi v roce 2016 otevřela spoustu nových příležitostí. Tam jsem si mohl poprvé vyzkoušet zpívání naživo před celým sálem diváků, s profesionálním nazvučením a s kapelou za zády, což byl pro patnáctiletého kluka naprosto úžasný zážitek.

Dále také o pravidelné páteční hraní v hotelu Central, kde jsem mohl hrát pro hotelové hosty, mi pomohlo víc rozšířit repertoár, ztratit trému, navazovat kontakt s publikem a přinášet lidem muziku, která se jim líbí. (leč)

Zdroj: Deník / Redakce