V neděli doběhlo zemětřesení z Chebska až do Sokolova. Otřes přímo pod mýma nohama ve mně probudil vzpomínku na zemětřesení, které jsem v Sokolově pocítil poprvé v životě. Bylo to před jednadvaceti lety - tehdy jsem nebyl doma, ale v práci a zemětřesení geologické následoval i otřes pracovněprávní a morální.

Jak k takovému jevu došlo? V sokolovském krytém bazénu jsem v dresu plavčíka s obavou pošilhával po velkých sklech, když se země pořádně zatřásla. Skla skutečně místy popraskala. Co to ale bylo proti pozdějším otřesům, které tu brzy nato způsobila Anička?
Nastoupila v bazénu jako lázeňská. Pořád se držela rejžáku a vytírala a vytírala, jako by se bála, že když ho pustí z ruky, přijde o práci. Vedle ostatních lázeňských působila až příliš snaživě, a když jsem ji na to upozornil, svěřila se mi s důvodem svého strachu.
„Je to již několikáté zaměstnání a vždy mě vyhodí hned v prvním zkušebním měsíci,“ vysvětlovala. Dříve byla strážnou ve velkém podniku na Sokolovsku. Když jednou přijel do podniku v noci ředitel, proti tehdejším zvyklostem zapsala jeho návštěvu do služební knihy. Hned nato byla vyhozena a vyhazovy ji doprovázejí jako ozvěna.

A výpověď v prvním měsíci zkušební lhůty dostala i tady. Aniččina story vyvolala v některých zaměstnancích zděšení a oprávněné rozčílení. Bylo nás sedm, kteří jsme se nakonec rozhodli zpochybnit pochybnou výpověď společným dopisem vedení zřizovatele bazénu. Sešli jsme se tehdy v restauraci hotelu Ohře, projednali obsah dopisu a podepsali.

Když jsme chvíli nato spolu s mou pozdější ženou, tehdy jednou z podepsaných, šli z hotelu Ohře s dopisem rovnou na poštu, potkali jsme kousek od schránky vedoucího bazénu. Srdce v nás poskočilo. Byla to náhoda?
Dopis způsobil pozdvižení. Následná pracovní porada všech zaměstnanců svou inscenovanou hysterií tak trochu připomínala ovzduší padesátých let. Ti, kteří šťastně a sebevědomě stáli na správné straně, nám vymysleli hanlivou přezdívku „sedm statečných“. V dusné atmosféře jsme se raději jeden po druhém vytratili za jinou prací.

Bazén byl za pár let uzavřen, trhliny ve sklech po jeho pozdější rekonstrukci zmizely. Ale příběh zůstal.
V osmdesátých letech bylo skupinové vystoupení proti bezpráví v zaměstnání na malém městě řídkým jevem, stejně asi jako zemětřesení. Obojí proto stojí za připomenutí.

Antonín Kunc ze Sokolova