Včera krátce po 19. hodině odešlo léto. Nalévala jsem zrovna na zahradě vodu do konve, když jsem ho zahlédla, jak si to štráduje do kopce pryč od našeho města. Stůj, vrať se! Volám na něj. Léto se zastavilo, otočilo se ke mně, jen se tak rozpustile uchichtlo a roztočilo svou duhovou, sluncem vyšisovanou sukni. Pak pokrčilo omluvně rameny a pokračovalo dál směrem ke Slavkovskému lesu. „Taková nezodpovědnost, odejít dřív, než se má!“ křičím na něj ve snaze jej zastavit.

„Co jsi letos vlastně předvedlo? Letní jablka na naší jabloni ještě nedozrála. Rybíz a angrešt nepočítám, ty já stejně nerada. Ani zahradu jsi nevysušilo tak jako v jiné roky.“ Léto se zastavilo, podívalo se tentokrát trochu přísně a zamrkalo na mě svými zlatožlutými řasami ze zralých pšeničných klasů. Asi mi tím chtělo dát najevo, že se mýlím a že to hlavní si letos přece jen už odpracovalo. Nechce se mi tomu ani trochu věřit. Kdybych se alespoň mohla spolehnout, že ještě přijde a dokončí, co nestihlo. Ale je tak tvrdohlavé, že když se mu nechce, tak ho zpátky nepřitáhnou ani párem volů.

Loni jsme doma vyhlíželi jeho druhý návrat až do listopadu. Ani jsme netopili, chodili jsme doma v teplých ponožkách a třech svetrech, s omrzlými nosy a čekali, že se ještě oteplí. Nebo když už teda to rozmarné léto musí jít už teď, kdyby se alespoň s člověkem na rovinu rozloučilo. Slušelo by se zaklepat na dveře a říct: „ Dobrý den, nebo vlastně na shledanou, už odcházím, na zítřek si připravte teplý svetr a zapněte si plynový kotel.“ Ne, ono nikomu nic neřekne, prchne si takhle tajně, k večeru, když už se všichni dívají na televizní zprávy a nekoukají, co se dějem venku kolem. A pak ráno zírají na těch šest stupňů na teploměru a nechtějí věřit svým očím. Přestávám remcat. Nebo se léto naštve a už se letos nevrátí.

Lucie Balaštíková ze Sokolova