Váš deník otiskl dne 25. 2. 2008 článek o vyhození školačky ze školy.
Je to jeden z mnoha článků, které se na téma napadení školačky a jejího vyhození ze školy v tisku objevily v minulých dnech. Vzhledem k jejich úrovni považuji za nutné reagovat, protože nechápu já ani ostatní zaměstnanci školy, kdo dal autorům článků právo bez jakéhokoliv šetření napadat takovýmto způsobem práci školy. Je pravda, že ve čtvrtek 21. 2. 2008 se do školy dostavila paní Pilařová v doprovodu novináře (nebyl ze Sokolovského deníku) s tím, že údajně v úterý měla paní učitelka způsobit dceři paní Pilařové bouli na hlavě tím, že ji strčila na zeď. Záležitost jsme řešili pouze za přítomnosti paní učitelky a matky dítěte. S matkou jsme následně vedli v klidu poměrně dlouhý rozhovor. Jeho obsahem bylo i naše ujištění, že k žádnému strčení na zeď nedošlo, a dále pohovor o tom, že dcera paní Pilařové je po stránce chování problematické dítě, které samy děti vyčleňují z kolektivu, protože jim ubližuje.
Právě péčí paní učitelky v první třídě se postupně podařilo děvče do kolektivu začlenit. Před časem byla matce doporučena účast dítěte v pohybových hrách, kam také Michalka pravidelně dochází. Navíc děvče s paní učitelkou běžně komunikuje, má k ní důvěru a s učením nemá problémy.

Nenašli jsme důvod nařčení, že jí měla paní učitelka ublížit. To vše bylos matkou probráno, včetně mého návrhu, že s dítětem osobně promluvím. Přesto paní Pilařová trvala na tom, že Michalce věří, a sama navrhla, že si přeloží dítě na jinou školu.
Na to jsem jí odpověděl, že má na to právo a z naší strany v tom nevidím problém. Ale já i paní učitelka jsme opakovaně matku upozorňovali na problémy, které to především pro její dítě přinese, a bude to Michalka, která na to, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, doplatí. Nabídli jsme paní Pilařové návštěvu ve vyučování klidně i na několik dní, aby měla možnost sledovat práci jak učitelky, tak své dcery.

Závěr byl ten, že celou záležitost paní Pilařová probere s dcerou i s panem redaktorem a pak budeme hledat společné řešení. Vyšli jsme z kanceláře a já jsem to sděloval panu redaktorovi společně s omluvou za mé předchozí chování a s pozváním do školy, pokud bude chtít napsat o její práci. Cituji reakci pana redaktora: „Tak vy jste ukecali matku, tady se mrzačí děti a ono se nic neděje.“ Co k tomu víc dodat? Pan redaktor má právo útočit, provokovat a urážet, a navíc má tu moc to ještě vytroubit celé veřejnosti. A co můžeme my? Máme být pouze slušní, vstřícní a nechat si všechno líbit. Druhý den vyšel onen článek se závěrem, že učitelka zřejmě nebude potrestána a matka si dá dítě na jinou školu.

Proto také tento den ZŘŠ požádala paní Pilařovou, když přišla po vyučování pro dceru, o návštěvu v její kanceláři a řekla jí, že vzhledem k tomu, co bylo v novinách, je jasné, že důvěru v naši školu nemá, šance na další spolupráci v podstatě neexistuje, a proto bude skutečně lepší , když si přihlásí dítě na jinou školu. Matka s tím souhlasila a odešla s paní učitelkou pro osobní věci Michalky. Závěru tohoto jednání jsem byl již přítomen.
Následně vyšly další články, ve kterých jste udělali z ředitele školy debila, který po 30 letech učitelské praxe vyhazuje žákyni ze ZŠ. Bez podkladů, bez znalosti, jak to skutečně bylo.. Výsledkem je zničená učitelka, výborná metodička, která uplatňuje nové metody výuky ve své práci se spoustou pomůcek a samostatného vyvozování dětí. Pedagogický sbor, který namísto toho, aby se soustředil na vyučování , řeší, jak je vůbec možné, že si někdo může něco takového dovolit.

Řešil jsem během svého ředitelování mnoho konfliktů a sporů, kterés sebou chod školy během těch let samozřejmě přináší. Někdy to bylo opravdu obtížné, ale vždycky jsme našli společné řešení a také jsem nikdy netvrdil, že neděláme chyby. Vždycky jsem je přiznal a snažili jsme se je napravit. A ti, co jsou chodovští, vědí, o čem mluvím. I já osobně jsem během své praxe samozřejmě udělal nějaké chyby, tu poslední při čtvrtečním jednání s paní Pilařovou. Kdybych udělal zápis jednotlivých bodůa nechal jej podepsat, nemohli by si teď redaktoři vymýšlet své otřesné titulky. Ale věřím, že paní Pilařová má svědomí a že si alespoň pro sebe přizná, že ve svém článku jsem si nevymyslel ani slovo.

Protože mám zájem o vyšetření případu, kontaktoval jsem ČŠI a požádal ji o vyslání inspekce. Také můj kontakt s médii bude probíhat již pouze za přítomnosti pracovníka ČŠI, případně zástupce města. Snad si tak už nepřečtu, co jsem nikdy neřekl nebo neudělal.

Mgr. Milan Kovářík, ředitel školy