Hned v dalších dnech, 22. a 23. srpna 1968, se u Hlavní pošty v Karlových Varech, kde se konala velká shromáždění lidí s tranzistory u ucha a lidí lačnících po informacích, začaly objevovat plakáty. Některé byly vtipné, jiné obhroublé, prostě každý se chtěl k tomuto hanebnému činu ze strany Varšavské smlouvy nějak vyjádřit. Nejhorší bylo, když kolem nás projížděly tanky východoněmecké armády a jejich vojáci a důstojníci měli podobné (ne-li skoro stejné) uniformy jako ti, co nás obsadili na začátku války. Mnoho lidí si na to ještě pamatovalo, a tak se od Skleněného paláce až k poště neslo obrovské „FUJ“!

Mezi kinem Čas a poštou se objevil také velký plakát, na kterém byly vyobrazeny ruské tanky, jak se řítí z bořícího se mostu do vody. Ihned se to rozneslo, a tak jsme se dozvěděli podrobnosti. Na kraji Karlových Varů ve čtvrti Rybáře stál železniční most a na jeho okraji byla velká kulatá cedule s nápisem – Ruská inteligence nebyla zřejmě při síle, a tak se domnívali, že na ten most může najet 5 tanků.

Most se prolomil a spadlo to i s nimi do řeky Ohře. Jen to prý velice cákalo a dělalo to hrozný rámus, který postupně utichal. Na plakátu, kde bylo tohle vše znázorněno, byl dole připsán nápis – „Tam se vás vejde!“

K nám mladým, co jsme ty dny stáli u pošty, přijížděla auta SNB (policie), ale ne proto, aby nás zatýkali, ale s barvami a štětkami, abychom po městě psali protiokupační hesla. Tehdy poprvé byli i oni s námi na jedné lodi. Všude se strhávaly rudé hvězdy, i nad SNB a hlavně nad Grandhotelem Moskva, který se opět začal nazývat Pupp.

Všude byly i podobné naivní plakáty a nápisy – jako Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil a další. Jak už jsem se zmínil o informovanosti Rusů, tak ti ani nevěděli, kde vlastně jsou, někteří si mysleli, že je válka a že jsou v západním Německu. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme suverénní stát, že jsme stát socialistický, tak proč proti nám bojují? Vůbec nic nechápali, a co bylo nejhorší, ten první sled jednotek, který k nám přijel, byli nějací Mongolové, kteří ani neznali rusky číst ani psát, natož mluvit.

Dostali rozkaz, a tak jeli. Kdyby jim snad řekli, že mají ve svých jurtách postřílet své rodiny, nevím, jestli by váhali. Rozkaz je přece rozkaz!
Občas jich několik seskočilo z tanku a vyřítilo se mezi davy lidí na chodníku. Lidem, co měli u ucha tranzistory, je vytrhávali z rukou a buď je rovnou rozšlapali, anebo si je brali s sebou. Prostě nechtěli, abychom měli víc informací než oni. Promiňte, oni vlastně neměli žádné, jen své rozkazy a podle nich také jednali.

Někteří přátelé na ně ale vyzráli, vzali si briketu uhlí, na ni nalepili podobná označení, jako měla tranzistorová rádia, a dávali si pozor, aby se neušpinili. Když jim je Rusové sebrali a dali si je k uchu, vypadali jako kominíci a vůbec nechápali, že z té brikety nejdou žádné zvuky.
Tehdy jsme všichni drželi spolu a byli jsme jednotní. To náš národ dokáže vždy jen tehdy, když jde opravdu do tuhého. Škoda, že to není stále.

Ladislav Nykl