Téměř půl století nás dělí od startu prvního sokolovského sportovce na olympijských hrách. V Tokiu v roce 1964 se pod pěti kruhy představil boxer Baníku Sokolov Jaroslav Šlais. A když si odmyslíme celou plejádu sokolovských vzpěračů, byl zřejmě na dlouhých 48 let jediným, kdo reprezentoval Sokolov nebo některý sokolovský oddíl na největší sportovní akci planety. „Vzpomínám na to velice rád. Olympijské hry jsou pro každého sportovce vrcholem. Osobně jsem se tam setkal s množstvím vynikajících sportovců jak od nás, například s Věrou Čáslavskou, tak i ze světa," rozpomíná se vynikající rohovník minulosti.

Strastiplná byla zejména dlouhá cesta do země vycházejícího slunce. „Letěli jsme i s mezipřistáními, ve kterých jsme trénovali, skoro tři dny. Spali jsme tenkrát také v Teheránu," upřesňuje.

A pro Jaroslava Šlaise byl přesun do dějiště olympijských her dvojnásobně náročný. „Pro mě to byla hrozná cesta, protože já jsem letadlo nesnášel. Snažil jsem se celý let vždy prospat, ale můj kamarád Láďa Kučera, který seděl vedle mne, do mě pořád šťouchal, aby se měl s kým bavit. Bylo to hodně únavné," kroutí hlavou i po dlouhých letech.

Již samotné Japonsko bylo pro sportovce ze socialistického Československa něco neskutečného. „Dnes je to již něco jiného, ale tenkrát jsme na to koukali. Všude nadjezdy, podjezdy a třeba také barevná televize, která u nás ještě nebyla, tam jsem ji vlastně viděl poprvé," směje se.

Slavnostní zahájení musel Šlais sledovat právě pouze na obrazovce. „Měl jsem krátce před utkáním, takže mě nechali ve vesnici. Na slavnostním ukončení jsem již byl, bylo to úžasné," pokyvuje.

A olympijská vesnice? Ta byla tenkrát rozdělena, pro muže a ženy zvlášť. „Část pro ženy byla nově vystavěná. Muži bydleli v objektu bývalé americké vojenské základny. Byly to takové malé baráčky, ale bylo to tam příjemné, útulné prostředí," vzpomíná.

V ringu samotném nakonec Jaroslav odboxoval ve své bantamové váze do 54 kilogramů dva zápasy. V prvním si poradil jednoznačně 5:0 na body s Tchajwancem Chen Chu Lecem. Ve druhém duelu, v osmifinále turnaje, mu potom vystavil stopku Uruguayec Rodriguez. „Vystoupení na olympiádě pro mě byla taková malá sportovní tragédie. Po prvním utkání jsem dlouho stál a dostal jsem zánět průdušek. Jak jsem potom něco chvíli dělal, tak jsem se hrozně unavil," popisuje Šlais smolné okolnosti.

Nemoc se projevila i při utkání, v osmifinálové bitvě mezi provazy nakonec došly síly. „První kolo jsem ještě odboxoval normálně, ale od druhého jsem cítil, jak mi odcházejí ruce a nohy, přitom jsem byl po fyzické stránce na olympiádu výborně připraven," lituje. Ve třetím kole ho pak jihoamerický soupeř, zcela vyčerpaného, udolal.

 V Tokiu se také Jaroslav Šlajs podíval na další sportoviště. „V baráčku ve vesnici jsme bydleli společně se zápasníkama, takže jsme se s nima chodili vzájemně povzbuzovat a samozřejmě jsme sledovali ostatní boxerské zápasy. Na další sporty již nezbýval čas, navíc sportoviště byla od sebe poměrně vzdálená," vysvětluje.

Nadcházející olympijské hry v Londýně si dnes již 71letý Sokolovák, který je stále v kondici, nenechá ujít. „Samozřejmě budu olympiádu v televizi sledovat a dá se říci, že pokud to půjde, tak všechny sporty," má jasno.

A co by vzkázal svým následovníkům, Pavlu Ivaničovi, Jiřímu Orságovi, Ivaně Sekyrové, Kateřině Zohnové, Aleně Hanušové a Lence Bartákové? „Hlavně jim chci popřát hodně štěstí a samozřejmě sportovní úspěch. A ať bojujou," povzbuzuje sokolovskou výpravu na závěr.