Na úvod se, prosím, našim fanouškům v krátkosti představ. Po svém příchodu v zimním přestupním období jsi jistě byla pro všechny naše příznivce velkou neznámou, ale stoupající výkonnost diváci již jistě zaznamenali.

Jmenuji se Anastasiia Burdina, přátelé mi říkají Nastya nebo Burdi. Narodila jsem se na Ukrajině v Oděse, v dubnu mi bude 19 let a od dětství jsem se věnovala různým sportům, například bojovým, také jsem tři roky hrávala ragby a zároveň házenou. V současné době studuji dálkově trenérskou školu v Oděse a v budoucnu plánuji pokračovat ve své hráčské kariéře jako trenér.

Jaké byly tvé házenkářské začátky a co házená ve tvém životě znamená?

K házené jsem se dostala úplnou náhodou, po škole šli moji spolužáci na trénink a řekli mi, abych se přidala, a já souhlasila, což byl moment, kdy to všechno začalo. Rok jsem trénovala a hrála ve svém rodném městě, následně jsem přestoupila na sportovní školu, a tak jsem se ve 13 letech přestěhovala do 200 km vzdáleného Khersonu. Tam jsem hrála 5 let, nejprve v mládežnických týmech, následně v seniorském týmu HC Dnepryanka Kherson. Poslední, pátý rok jsem byla poslána na hostování do klubu mého rodného města South Palmyra, účastníka Major League. Tady se mi velmi dařilo, stala jsem se nejlepší střelkyní týmu a získala jsem hodně herních zkušeností. Po absolvování střední školy jsem odešla hrát do slovenského TOP klubu Iuventa Michalovce, kde jsem odehrála podzimní část MOL ligy sezony 2019/2020. Následně přišla nabídka hostování sem do nově formujícího se týmu Házená Kynžvart, což byla pro mě další výzva.

Co považuješ za svůj největší házenkářský úspěch a jaký je tvůj házenkářský sen?

V házené jsem měla vždy úspěchy, v téměř každé sezoně jsem byla součástí týmu, který získal medailové pozice. Pro zajímavost jsem se také stala mistryní Ukrajiny v plážové házené, tento sport má pro mě zvláštní význam, protože jsem vyrůstala ve městě u moře. V budoucnu bych určitě chtěla hrát házenou na mezinárodní evropské úrovni. Ze všeho nejvíc bych si přála, aby na mě byli díky tomu moje rodina, všichni moji dosavadní trenéři, ale také přátelé hrdí. A co je nejdůležitější pro mě samotnou, je dokázat si, že na to mám! Mými oblíbenými týmy jsou maďarský Győri Audi a ruský Rostov-Don.

Co tě vedlo na cestě k přestupu do týmu Házená Kynžvart a jaké jsou po dvou měsících tvé dojmy?

Do týmu Házená Kynžvart jsem byla přivedena slovenským trenérem Peterem Sabadkou a jsem mu za tuto příležitost vděčná. Nejvíc se mi líbí přátelský tým a přístup k hráčům, za toto patří celému realizačnímu týmu a nejen jemu zvláštní poděkování. Samozřejmě doufám, že příští sezónu se dostaneme do nejvyšší česko-slovenské soutěže MOL ligy.

Všechny nás určitě zajímá, jak zvládáš češtinu a komunikaci zejména při tréninku nebo pokyny při zápase?

Během půlročního angažmá na Slovensku jsem se naučila dobře slovensky, čeština je hodně podobná, ale někdy se stává, že některým věcem nerozumím. Trenér hovoří slovensky, takže během tréninku chápu téměř všechno, samozřejmě přichází také nepochopení, které tým převádí do vtipu, a to je dobré.

Jak snášíš odloučení s rodinou?

Trávím čas bez své rodiny už dlouho, od 13 let jsem strávila doma tak maximálně dva měsíce, ale každým rokem si možná i díky tomu uvědomuji víc a víc, že není nic důležitějšího než rodina. Ta mi samozřejmě chybí stejně jako moji přátelé. Jsem tu krátce, proto jsem domů ještě neodcestovala, čeká mě to až na konci sezony, ale maminka a sestra již plánují se sem za mnou přijet brzy podívat.

Ty jsi chtěla ještě něco vzkázat …

Na závěr bych ráda poděkovala všem příznivcům a fanouškům našeho týmu Házená Kynžvart. Uděláme vše pro to, abyste na nás mohli být pyšní! (red)