Významného životního jubilea 75 let se v tomto týdnu dožívá sokolovská boxerská legenda, bývalý československý reprezentant, olympionik, šestinásobný mistr republiky a účastník mistrovství Evropy Jaroslav Šlais.

S rukavicemi na pěstích začínal v rodných Českých Budějovicích. K boxu ho přivedl o dvanáct let starší bratr Pepík, který byl v té době úspěšný ligový rohovník. „Box byl vlastně první sport, který jsem viděl, když mě táta nesl v ruce podívat se na bráchu," říká s úsměvem Jaroslav Šlais.

Volba tak byla jasná, i když… Málokdo ví, že nechybělo mnoho a jméno Jaroslav Šlais jsme možná mohli hledat na sportovních stránkách deníků v úplně jiných rubrikách. „Rozhodoval jsem se mezi hokejem a boxem, v Budějovicích jsem hrál dorosteneckou hokejovou ligu, nakonec to vyhrál box. Box mě chytl," prozrazuje.

Na hornickém západě se ocitl po základní vojenské službě, v roce 1962. „Na vojně jsem si našel budoucí manželku, chtěl jsem se ženit, a tak jsem potřeboval byt. V Českých Budějovicích to bylo s bytama špatné, v Sokolově naopak dostatek, tak jsme šli sem," přibližuje.

První setkání s tehdejším Sokolovem po vystoupení z vlaku bylo pro Jaroslava Šlaise malým šokem. „Upřímně musím říct, že jsem byl zklamaný. Hned jsem ucítil uhelný smog. Bylo to dost špinavé město, dnes je to už něco úplně jiného, nedá se to srovnat," říká. Stejně to tenkrát viděla i manželka Marie, která přijela na sokolovské nádraží později. „Hned dalším vlakem chtěla jet pryč," směje se bývalý český reprezentant.

Naštěstí pro hornické město oba zůstali.

Sokolovský box byl v té době ještě ve druhé lize. „Postoupili jsme do první, bojovali o titul," vzpomíná Šlais. Ten se propracoval i do československé reprezentace. „Na mistrovství republiky jsem boxoval s tehdejším reprezentantem Frantou Svatochem. Porazil jsem ho a dostal se místo něj do národního mužstva," popisuje.

Později se z nich stali velcí kamarádi. „Bydlel také v Sokolově, naše rodiny se navštěvovaly, i potom, co se s manželkou Ernou vystěhovali do Německa. My jsme jezdili tam, oni zase sem, to trvá dodnes, i když je Franta už po smrti," odkrývá Šlais.

Box byl v té době sokolovskou srdeční záležitostí. „Boxovalo se v Hornickém domě, zájem byl veliký, vždycky byl policejně uzavřen. Když kapacita nestačila, tak se boxovalo na zimáku, ten byl ještě bez střechy," vrací se do minulosti bývalý reprezentant.

Na správnou stravu pro sportovce se tenkrát nekoukalo. „Nikdo neříkal, co máme jíst, co je zdravé a co ne. Nabouchali jsme se knedlíkama, pak jsme měli starosti s váhou. Dnes je to někde jinde," směje se Šlais.

Trénovalo se ale pořádně urputně. „Když jsem začínal, tak jsme trénovali jen třikrát v týdnu, potom jsem přišel do Dukly Kroměříž, tam to bylo už dvakrát denně, po návratu z vojny to zůstalo stejné, makali jsme od pondělí do pátku, dvoufázově," připomíná.

Jaroslav Šlais byl prvním sokolovským sportovcem, který se podíval na olympijské hry. Vystoupení v Tokiu se ale pro něj v roce 1964 stalo malou tragédií. V prvním utkání porazil jednoznačně Tchajwance. Ve druhém, osmifinálovém, byl vyřazen Uruguaycem Rodriguezem. „Byla tam dlouhá pauza mezi zápasy, dostal jsem zánět průdušek, ve druhém kole mi odešly ruce i nohy, nemoc mě srazila dolů," lituje. Doboxoval zcela vyčerpán.

Z trenérů vzpomíná na Chovance, za kterým přišel do Sokolova, a také na legendárního českobudějovického „tátu" Němce.

Co vyhlášený technik Jaroslav Šlais říká na dnešní, silový box? „Na to hrozně nerad odpovídám, byl jsem vždycky zastáncem technického boxu, ten dneska odchází. Většinou se boxuje s dvojitým krytem, s tím soupeře udolat. Mně se to moc nelíbí," přiznává.

Není divu. Fanouškům, které po dlouhá léta přiváděl v Sokolově do varu, utkvěla v paměti jeho rychlost, postřeh, výborný pohyb nohou. „Byl jsem zastáncem toho, dát třeba jenom dvě rány, ale žádnou nedostat, než dát třeba sedm a pět dostat," odkrývá na závěr Jaroslav Šlais svou boxerskou filozofii. Mimochodem, ve své bohaté kariéře nikdy neprohrál knock-outem.