Nejen o tom jsme si v exkluzivním rozhovoru s Milanem Šperlem povídali.

Vraťme se zpět v čase, jaké byly vaše běžkařské začátky?

Jako asi u většiny sportovců hráli v mládí hlavní roli rodiče a jejich podpora. Už někdy ve třech letech jsem udělal první kroky na lyžích a podle fotek se mi to asi úplně nelíbilo (smích). V lyžařském oddílu Slovan Karlovy Vary, kde nás nejprve trénoval táta s Ivanem Jindrou, jsem ale nakonec zůstal asi 15 let, než jsem začal závodit za Duklu Liberec.

Jiné sporty vás neoslovily?

Naše sportovní příprava byla vždy založena na pestrosti. Vyzkoušeli jsme si proto i řadu jiných sportů a mohu říct, že mě bavil asi jakýkoli pohyb včetně všech míčových her. Rád vzpomínám na soustředění v Třeboni, kde jsme se učili jezdit na skifu a vyzkoušeli i osmiveslici, v triatlonu jsem v dorostencích vyhrál český pohár a na mistrovství republiky vybojoval bronzovou medaili. Nakonec ale stejně zvítězilo běžecké lyžování, ke kterému mám zřejmě nejblíž.

Jak jste si tedy vedl v mládežnických kategoriích?

Sport mě vždy bavil, asi i proto, že jsem v něm poměrně vynikal. Bylo málo závodů, kde bych odcházel poražený, a nerad jsem asi i prohrával. V lyžování jsem v žácích dokonce neprohrál žádný závod. Možná i proto se mi lyžování tolik líbilo a chtěl jsem v něm dokázat co nejvíc.

Následně jste přestoupil do Dukly Liberec, jednoho z nejlepších českých klubů. Jaká to pro vás byla motivace, když jste se zařadil po bok české špičky v běhu na lyžích?

Přestup do Dukly Liberec byl vlastně celkem jednoduchý. V osmnácti letech jsem odešel na vojnu, abych si ji odbyl před nástupem na vysokou školu a nemusel to řešit později. Po mých výsledcích v průběhu roku přišla na jaře nabídka, zda bych nechtěl v Liberci zůstat a závodit za Duklu. Vzhledem k tomu, že zázemí tohoto armádního klubu je nesrovnatelné s jinými kluby u nás, neváhal jsem ani chvíli a za Duklu jsem pak závodil ještě přes deset let, než jsem se po skončení kariéry vrátil zase zpět do Karlových Varů.

Na svém kontě máte nespočet republikových titulů. Kolik jich máte ve sbírce, kterého si vážíte nejvíce a mají trofeje či lyže u vás nějaké speciální místo?

Asi bych to nakonec dokázal spočítat, ale nemyslím, že by to bylo úplně důležité a medaile si ani nikde nevystavuji, stejně jako třeba lyže. V mládežnických ročnících jsem vyhrával téměř všechny závody, a titulů by tak bylo asi hodně. V dospělé kategorii jich pak už ubylo, což bylo dáno nejen konkurencí, ale i tím, že jsme víc závodili ve Světovém poháru a domácí závody prakticky nejezdili. Určitě se mi ale vybavují dvě vítězství ve sprintu a na padesátce, pak i ve skiatlonu a na desítce volně, našlo by se asi i nějaké vítězství ve štafetě. Nejradši asi vzpomínám na padesátky, ty stály vždycky hodně sil a svým způsobem to byl takový jiný závod, ve kterém se mohlo stát cokoli.

I ve Světovém poháru jste zanechal nesmazatelnou stopu, jak jste si tyto závody užíval a který byl vaším největším zážitkem?

Ve svěťácích to, jak už to bývá, bylo někdy lepší a někdy horší. Podle toho si samozřejmě člověk užíval i atmosféru. K větším zážitkům přispívali ale hlavně diváci. Nezapomenutelné bylo třeba závodit v Novém Městě na Moravě nebo třeba v Oslu na Holmenkollenu, to byl svátek lyžování. Každopádně asi nejde zapomenout na naše první vítězství ve štafetě ve švýcarském Davosu, to řadím k mým největším sportovním zážitkům. Já jel tenkrát třetí úsek, a než jsem se převlékl, jel Martin Koukal do cíle. Já si ale myslel, že ho čeká ještě jedno kolo, a tak jsem se chvíli divil, proč na něj všichni tolik řvou, když se blížil do cílové rovinky.

První velkou medaili jste si vyjel na mistrovství světa v Sapporu, kde jste dosáhl na bronz…

Na MS v Sapporu vzpomínám paradoxně možná nejméně. Přestože jsem na něm vybojoval s Dušanem Kožíškem bronzovou medaili, bylo to mistrovství, na které se přišlo podívat asi nejméně diváků, což bylo na konečném dojmu znát a spíš to bylo takové smutné. Sportovně šlo ale samozřejmě asi o vrchol mé sportovní kariéry, když se mi povedlo získat medaili z velké akce.

Byl jste také několikanásobným olympionikem, ale jako by vám právě olympijský oheň nepřál…

Když se na to dívám zpětně, tak skutečně byla mistrovství světa v mém podání úspěšnější než olympijské hry. Možná by to bylo jinak, kdyby nedošlo k nešťastné nehodě při přihlášce do štafety v Turíně. Tam jsme jeli do posledního úseku o medaili a jsem přesvědčený, že bych na svém posledním úseku nedojel horší než čtvrtý, což bychom asi v danou chvíli brali jako zklamání. Postupem času bychom tento úspěch docenili. Na padesátce jsem navíc dva kilometry před cílem upadl a přišel určitě o lepší než 27. místo. V Salt Lake City jsem byl o čtyři roky dříve spíš jako benjamínek sbírat zkušenosti a ve Vancouveru jsem kromě absence ve štafetě nakonec nenastoupil z důvodu nemoci ani do závodu na padesát kilometrů. To jsou asi možná hlavní důvody, proč nelze hodnotit mé výsledky na olympijských hrách příliš pozitivně.

Během kariéry vás vedlo hned několik vynikajících trenérů, na kterého si rád vzpomenete?

Určitě nejde říct, že bych na některého z trenérů vzpomínal víc nebo méně. Každý z nich v mojí sportovní kariéře hrál určitě nezanedbatelnou roli. Nejprve nám věnoval spoustu času táta s Ivanem Jindrou, v žáčcích a dorostencích jsme s ostatními sbírali úspěchy pod vedením Honzy Nováka a v dospělých bylo vše korunováno pod taktovkou Míry Petráska. Všem těmto trenérům, ale samozřejmě nejen jim, vděčím za to, že na celou sportovní kariéru budu vždy vzpomínat rád.

Ve své kariéře jste potkal nejen v běžecké stopě několik hvězdných jmen…

Asi každý sportovec v mládí kouká na starší a úspěšnější sportovce, nemohu ale úplně říct, na jaké setkání rád vzpomínám. V žákovských letech si vzpomínám na závody na Pradědu, kde jsem viděl „v akci“ Vaška Korunku a Luboše Buchtu. Na Božím Daru se připravoval na své olympijské hry třeba Martin Petrásek, pak jsem potkal elitní závodníky při prvním Světovém poháru v Novém Městě na Moravě, až jsem nakonec zjistil, že se vlastně dá závodit s každým.

Když jste nazul boty, lyže, postavil se na start, co se vám odehrávalo v hlavě, mohl byste přiblížit i své pocity během závodu?

Každý závod byl úplně jiný. Někdy si člověk myslel, že to sotva objede, a nakonec z toho byl super výsledek, jindy to bylo naopak. Obecně se dá říct, že jinak určitě přemýšlí závodník při hromadném startu, kdy je to hodně i otázka taktiky, jinak pak v závodech intervalových, když se snaží vnímat hlavně mezičasy a jinak spíše vypnout. Spíše je to ale tak nějak o aktuálním vnímání situace a reakce na ni, než že by člověk na něco úplně usilovně myslel.

Byl ve vaší režii nějaký závod, který jste chtěl předčasně ukončit, přesto jste ho dojel do cíle?

Vždycky jsem razil cestu, že závody se nevzdávají, proto jsem za svoji kariéru nezabalil ani jediný. Samozřejmě si ale člověk kolikrát říkal, jestli má cenu vůbec dojíždět. Asi nejhůř mi bylo, když jsem na MS v Obersdorfu zvolil při skiatlonu špatné lyže a vůbec mi nejely. Byl jsem rád, že jsem nedojel nakonec poslední. Na závod navíc přijela fandit celá rodina, čímž jsem si kalich hořkosti vypil až do dna. Že je ale každý závod úplně jiný, se potvrdilo hned za týden, kdy jsem se na mistrovství světa na padesátce postavil poprvé na širší světové pódium.

Navíc jste úspěšně vystudoval právnickou fakultu, jak to bylo v rámci sportu náročné?

Během své kariéry jsem vždy říkal, že studium práv jde s lyžováním skloubit rozhodně víc než třeba medicína nebo technické obory. Já měl navíc tu výhodu, že jsem chtěl jít v rodinných šlépějích a po vzoru dědy se zabývat právem. To byla asi i jistá motivace ve chvílích, kdy se mi v důsledku únavy z tréninků moc studovat nechtělo.

Kdy jste začal přemýšlet o konci kariéry, nechtěl jste konečný verdikt někdy zrušit a vrátit se do bílé stopy?

Když jsem dostudoval školu, řekl jsem si, že ještě dva roky do OH ve Vancouveru zkusím věnovat vše sportu a pak už bude načase začít se věnovat jiným věcem. Tak nějak jsem tedy měl jasno v tom, kdy asi budu chtít skončit. Navíc přišla i dobrá pracovní nabídka na začátek mého profesního života, a tak byla volba celkem jasná. Na sportovní život ale vzpomínám velice rád, vracet už bych se ale nechtěl. Až po skončení kariéry jsem poznal, jak tvrdá dřina to vlastně byla (smích).

Když vezmeme dobu, kdy jste začínal s běžeckým lyžováním vy, a současnost, jaké rozdíly běžecké lyžování za tu dobu zaznamenalo?

Každý sport se určitě nějakým způsobem vyvíjí a běžecké lyžování rozhodně není výjimkou. Kromě toho, že se běžkám věnuje čím dál víc lidí, se mění do jisté míry i styl nebo způsob běhu. Toho si lze všimnout především v dálkových bězích, kde se dnes jezdí již výhradně soupaž a nikoli střídavým během. Že by někdo dokázal jet devadesát, nebo dokonce dvě stě kilometrů soupaž, jsme si vůbec nedokázali představit. Lyžování je proto mnohem silovějším sportem, než bylo třeba za nás, byť možná trochu na úkor jeho krásy.

U bílé stopy jste však zůstal i v současnosti, kdy plníte roli trenéra…

Aktuálně se věnuji trénování dětiček ve sportovním oddíle Radon Vysoká Pec. Máme v něm i naše dvě malé dětičky a tak mě to samozřejmě baví. Navíc jsem přesvědčen, že sport je něco, co je pro zdraví člověka velice důležité, a tak k němu vedeme i naše děti.