Ze zámečníka se přes různé posty ve fabrice vypracoval až na ředitele závodu. V roce 1992 ji spolu s dalšími společníky privatizovali a zatímco ostatní ze spolumajitelů strojírny postupně opouštěli, on jediný zůstal. A jak říká, dokud zdraví dovolí, chce být u toho, byť třeba jen zpovzdálí. Dnes má firma zhruba 70 zaměstnanců a expanduje do celého světa. Mnoho států Evropy, USA, Irán, Indie, Tunis, Egypt, Katar a další země znají výrobky z rotavských strojíren. Jsou v odvětvích lodní nebo letecké dopravy, zemědělství, železárnách či pískovnách. V dnešní době je, jako ostatní strojírenské firmy, trápí především nedostatek kvalifikovaných pracovníků na trhu či cena vstupních materiálů po pandemii.

Kdy jste začal vést firmu jako ředitel?

Bylo to v roce 1985 a začátky byly krušné. Bylo mi tehdy 34 let a dovedete si představit jak na mě při poradách v Plzni koukali starší kolegové. Navíc jsme byli pobočný závod plzeňské Škodovky, která byla 100 kilometrů daleko. Téměř vše jsme si tak museli zařídit sami. To mi však pomohlo při následné privatizaci.

Jak vás napadlo firmu koupit?

Nerad prohrávám, baví mě organizace a řízení. Řekl jsem si, jdu do toho. Sám jsem si ale netroufal a tak jsem oslovil dalších pět společníků. Nabídl jsem všem stejný podíl a to byla první chyba. Nakonec všichni odpadli a já zůstal jediný. Druhou těžkou věcí byly tehdejší úvěry ve výší 18 nebo i 24 procent. Byl to navíc první podružný závod Škody Plzeň, který se privatizoval. Neměli jsme zkušenosti, nemohli nic takzvaně odkoukat, museli jsme si pomoci sami. Dodnes strojírny zůstaly. Podívejte se, jak dopadly ty v Ostrově, Klatovech, Ejpovicích, Dýšině a tak dále. Před privatizací jezdilo na porady v Plzni 24 ředitelů.

Dá se odhadnout, kolik jste za ta léta do podniku investovali peněz?

Jsou to řádově stovky milionů. Do budov i zařízení včetně nových technologií a mašin. Při řadě nákupů moderních strojů nám pomohly evropské či národní dotace.

Co konkurence v sousedním Německu a tamní výše platů?

Je to složité. Byli tací, co se u nás zaučili, což trvá od půl roku do 18 měsíců, a pak šli za prací do Německa. Jsou ale i tací, kteří se odtamtud vrátili zpět k nám. Na obráběcích strojích si u nás kvalifikovaní pracovníci vydělají přes 40 tisíc korun.

Jak sháníte kvalifikovanou pracovní sílu?

Těžce. Nedostatek. Dříve to byl nedostatek obráběčů, dnes už k nim přibyli i svářeči či zámečníci. Po loňské pandemii je to na trhu obtížné, ale přežili jsme a jedeme dál. Pracovníky sháníme přes agenturu a zaměstnáváme lidi ze Slovenska nebo Ukrajiny. Někteří ze Slováků jsou u nás už dvacet let. Sehnali jsme si dokonce i 20 kvalifikovaných zaměstnanců z Vietnamu. Uměli to, co jsme potřebovali, učili se česky, sehnali jsme jim i ubytování, ale ministerstvo bylo proti.

V čem byl problém?

Psal jsem osobně premiéru Andreji Babišovi o udělení výjimky. Předal věc ministerstvu zahraničí a z toho mi odpověděli, že z bezpečnostních důvodů sem vietnamští pracovníci nesmějí…

Co zákazníci a ceny materiálu po loňské celosvětové krizi?

U nás jde většina výrobků na export. Odhadem 85 až 90 procent. Máme stálé zákazníky už desítky let a stále sháníme další. Například příští týden jedou naši lidé na strojírenský veletrh do Lyonu, odkud si každý rok přivezeme vždy alespoň jednoho nového zákazníka. Co se týče cen vstupů tam je to složité. Zákazník chce nabídku, my zjišťujeme aktuální ceny materiálu, abychom mohli udělat celkovou kalkulaci. Dodavatel nám ji pošle, ale zároveň upozorní, že je platná pouze pět dní. V některých případech dokonce jen do druhého dne. Pak nastupují jednání a než dojde k podpisu je to složitá cesta.

Je vám 70 let, ve firmě jste 51 let. Jak dlouho chcete zůstat?

Pokud vydrží zdraví, povedu firmu dál. Řízení firmy postupně přebírají dva moji mladí náměstci. Zodpovědnost je nyní na nich. Už tu nejsem každý den jako dříve. Když jdu do práce tak až tehdy, když se vyspím. Stále ale sleduji, co se ve firmě děje, jaké jsou výstupy z porad vedení a tak dále. Jednou jsem z legrace prohlásil, že Škodovka vlastnila strojírny v Rotavě 35 let a já bych ji chtěl napodobit. To mi ještě nějakých 5 let chybí.

O prodeji neuvažujete?

Je to jedna z možností, ale strojírny v Rotavě jsou moje srdeční záležitost.