Lidé, choďte. Zlepší se vám život

Ti, kdo mají největší výčitky svědomí, aspoň křepčí na fitnessových mašinách: půlhodina přehnaně tvrdého tréninku denně je však nakonec pro naše tělo víc problém než výhoda. Fyzioterapeuti by mohli vyprávět o natržených svalech a podobných výsledcích „zdravého pohybu“.

I cesta může být cíl

„Chůze je nejpřirozenější způsob pohybu člověka,“ konstatuje starou známou pravdu Ing. Ivan Press – milovník chůze a místopředseda Klubu českých turistů. „Využívejme ji tak jako naši předkové k přesunu z místa A do místa B. Například v centrech velkých měst je to mnohdy nejrychlejší způsob přesunu. Určitě rychlejší než auta stojící v kolonách a někdy i než MHD. Navíc tím prospíváme sami sobě.

Vzhůru za poklady podzimu

Já třeba po Praze převážně chodím pěšky… Chodívám sám nebo s manželkou a se psem. Děti máme už dospělé, ale stejně s námi občas vyrazí, i se svými protějšky. Svačiny už nenosíme v chlebníku, ale v batohu na zádech – je to pohodlnější a zdravější. Rádi využijeme i veřejné občerstvovny, pokud nějaké cestou jsou.

Klasické vesnické hospůdky, pokud vůbec fungují, však často otevírají až odpoledne či navečer. Proto bereme aspoň pití a podle délky trasy buď svačinu, nebo ovoce či nějakou tyčinku. Běžně ujdeme okolo pěti kilometrů za hodinu, záleží na množství zastávek.“

Jakou největší radost chůze přináší? „Mnohdy je zážitek pouhá cesta pěknou krajinou, hezké výhledy a přírodní scenerie,“ popisuje své zkušenosti Ivan Press. „Nebo také třeba zdolání nějakého vrcholu. Ale to už je konkrétní cíl. Je dobře, když si vytyčíme nějaké cíle; klidně i několik postupných cílů. Cesta pak rychleji utíká a můžeme si v mysli odškrtávat, co už máme za sebou.“

Chůze naše vezdejší

Stovky tisíc let jsme dějinami procházeli po zadních a přinášelo nám to obrovské užitky. Prachobyčejná chůze je nejlepším „lékem“ na velmi dlouhou řadu problémů: počínaje obezitou a konče lehčími mozkovými příhodami a infarkty.

Je znám bezpočet případů starých lidí, které každodenní chůze doslova udržovala při životě. Jakmile ale museli z nějakého důvodu usednout na pohovku před televizí, byly jejich dny sečteny.

„20. století bohužel chůzi přisoudilo cejch nemodernosti, pomalosti, zkrátka něčeho spojeného s nevýkonností,“ říká sociolog Mgr. Marek Novotný.

Plevel bychom si měli hýčkat!

„A výkonnost je přece pro nás hlavní fetiš! Takže chodci byli považováni za mírně komické staromilce, ne-li rovnou podivíny. Až lékařské výzkumy situaci zvrátily a chůzi vrátily její zasloužené místo v lidském životě. Což je mimochodem velký úspěch – vždyť místo na slunci mají díky reklamám zajištěny jen nákladné sporty typu golfu či lyžování, a k chůzi vlastně stačí jen slušné boty.“

„Pokud se přestaneme pohybovat, jako bychom nežili,“ shodují se lékaři. „Přitom stačí půlhodina ostřejší chůze denně, a můžeme se například infarktu buď zcela vyhnout, nebo jej výrazně oddálit či ho učinit méně zničujícím. Pravidelný pohyb totiž vede ke vzniku kolaterál – spojek mezi hlavními srdečními cévami. Proto i když infarkt přijde, je jeho rozsah menší a prognóza lepší.“

Chůze určitě není tak efektní jako běh – ani závodní verze chůze není zrovna sexy sportem. Přitom ale bylo prokázáno, že rychlá chůze má větší energetickou náročnost než pomalý běh, a přitom tolik nezatěžuje klouby (což je hlavně pro obézní seniory nesmírně důležité). Nordic walking je pak jednou z nejlepších věcí, kterou můžete pro své tělo udělat.

Budou moderní pěší trasy

Krokoměr pan Press při svých výšlapech nepoužívá. „Dnes existují jiné a efektivnější možnosti, jak změřit, jakou vzdálenost jsme ušli,“ říká. „U krokoměru je největším oříškem, jak správně nastavit délku svého kroku. Ale jinak docela funguje – nic proti němu.“

Jak se panu Pressovi podařilo učinit pěší výlety atraktivní i pro jeho děti? „Vyráželi jsme na ně už s kočárkem – je dobře s dětmi chodit odmalička. Musíte ale volit přiměřené trasy a postupně přidávat. Máme turistický oddíl rodičů s dětmi a brzy se ukázalo, že mnohé děti zvládnou víc než jejich rodiče.

Rovněž je třeba zabavit je různými hrami a cestu rozkouskovat. Dnes dobře funguje také hledání kešek. A nezapomeňme, že je skvělé, když děti chodí se svými vrstevníky – snáze se pak vydovádějí.“

Budeme za dvacet let jíst steaky z 3D tiskárny?

Obliba pěší turistiky v Česku roste. „Obecně platí, že si stále víc lidí uvědomuje nutnost přirozeného pohybu,“ zamýšlí se Ivan Press. „Na pochodech registrujeme velké množství seniorů, ale přibývají i lidé středního věku a rodiny s dětmi.“

Co se týče stezek pro pěší – některé obce dnes obnovují historické polní cesty, někdejší spojnice mezi nimi. Na některých se mohou časem objevit i turistické značky. „Klub českých turistů v současnosti rozvíjí projekt moderních pěších tras, sestavil už kritéria pro jejich certifikaci,“ připomíná pan Press.

„Jsou to trasy, které by měly jen v minimální míře vést po asfaltu či betonu a převážně po přírodním povrchu mimo silniční provoz. Taková je například Stezka podél Lužnice, pracuje se také na projektu Modré hřebenovky. Takže i pěší trasy se stále rozvíjejí.“

Tělo vám řekne, co potřebuje

Sociolog Marek Novotný rozeznává dva druhy chodců: štvance a požitkáře. „Poznáte je podle tempa chůze a sluchátek na uších,“ popisuje.

„Štvanci peláší, jako by jim za patami hořelo, a k tomu si krmí uši bůhvíjakou břesknou muzikou. Požitkáři naopak chodí pomaleji, povídají si s přáteli, usmívají se a očividně je jim fajn. Ještě abych nezapomněl – skoro stejnou roli jako rodina či přátelé může na výšlapu zastat pes: chlupatí přátelé nás udržují v pohybu i v dobrém rozmaru a přidávají našemu životu spokojená léta.“

Medvědín, Vlkov, Býčí skála. Místa se zvířecími názvy stojí za prozkoumání

Lékaři k tomu ještě dodávají, že optimální tempo chůze je takové, aby při něm člověk mohl – byť s lehkých zadýcháním – mluvit se spoluchodci. Tělo si tak prý samo řekne, jak rychle se chce pohybovat. Napřed mu ten pohyb ale musíme „dovolit“.

Víte třeba, že podle statistik vozí většina automobilů ve vnitřní Praze jen jednu osobu – řidiče – a ujede v průměru jen pět kilometrů? Kéž by tuhle vzdálenost řidiči aspoň občas urazili pěšky – pomohli by tím sobě i městu. Což se samozřejmě zdaleka netýká jenom Prahy…

Tady se báječně projdete

Potřebujete inspiraci, kam vyrazit na dobrý výšlap? Vybrali jsme pět zajímavých okružních túr a „na vlastní nohy“ je vyzkoušeli. Zkuste je také – doporučujeme!

Jeseníky: Z Branné přes Malé Vrbno a Ostružnou
Středně náročná trasa vám zabere asi pět hodin. Od mostu v Branné se vydejte na Malé Vrbno, pak na Ostružník (952 m n. m.), do Ostružné a přes Banjaluku zpátky do Branné. Délka celé trasy je asi 17 kilometrů.

Český ráj: Vlakem i pěšky
Příjemný výlet začnete jízdou vlakem z Jinolic do Ktové, odkud vyjdete na zříceninu hradu Trosky. Odtud vás cesta zavede přes Hruboskalské skalní město na zámek Hrubá Skála, následně můžete vyrazit na hrad Valdštejn a do lázní Sedmihorky. Z blízkého nádraží se pak pohodlně vrátíte do Jinolic. Během výletu našlapete asi 14 kilometrů.

Divočina jako lék. Pobyt v přírodě doporučují i psychologové

Krušné hory: Od olova ke krajkám
Trasa začíná u kostela v obci Oloví, kde se skutečně kdysi olovo těžilo – a když došlo, přišlo na řadu paličkování krajek. Přes Horní Studenec a Peklo dojdeme ke Skelné Huti, Leopoldovým Hamrům a Krajkové. Pak se přes Hřebeny zase vrátíme do Oloví – celá trasa má asi 18 kilometrů.

Pálava: z Mikulova do Dolních Věstonic a zpátky
Krajem vína a Venuše se vydejte z Mikulova na Turold (kde můžete navštívit jeskyni), dále přes Kočičí skálu na Klentnici, Sirotčí hrádek, Děvín a Dívčí hrady do Dolních Věstonic (tady čeká archeologické muzeum). Trasa měří asi 13 kilometrů, stejně jako cesta zpáteční; o něco kratší trasa vede po místní silničce.

Šumava: Po kvildských pláních
Na horním toku říčky Vydry vás čeká příjemná vycházka. Půjdete z Modravy na Filipovu Huť, pak z Březové hory kolem Horské Kvildy na Vchynickou terasu. Odtud přes Antýgl zase zpět na Modravu. Celá trasa, probíhající převážně v nadmořské výšce kolem 1 000 metrů, má délku přibližně 17 kilometrů.

Puci nachodil skoro čtvrt milionu kilometrů

Legendou dálkové chůze byl původem slovenský, ale v Praze žijící borec Juraj Puci, který ještě v 70 letech absolvoval 366 dnů trvající pochod „K sedmi křížkům přes šest zemí“ o délce 13 151 kilometrů.

V roce 1968 si získal značnou popularitu spoluprací s časopisem Mladý svět, pro nějž připravil projekt „Šlapu 10 000 kilometrů pro Mladý svět“, a také vytvářením „pěších nejízdních řádů“ uvádějících časy potřebné k pěšímu překonání vzdáleností mezi důležitými body různých měst.

Nový seriál Deníku: Podejme Zemi pomocnou ruku!

Povoláním byl Puci rozhlasový novinář – kvůli podpisu Charty 77 však musel z médií odejít a živil se jako průvodce na pražské Prašné bráně. Svých prvních 100 kilometrů ušel v roce 1964 na trase z Prahy do Plzně, chůzi pak zcela propadl. Za svůj život nachodil víc než 230 000 kilometrů!

V 90. letech rekordman absolvoval i několik reklamních 24hodinových pochodů. Poslední dálkový pochod Puci absolvoval v rámci oslav svých 80. narozenin: za 24 hodin tehdy ušel 122 kilometrů. Nejslavnější chodec naší historie zemřel 17. srpna 2013 ve věku 84 let.