Kdo může za nadváhu? Podíl viny nesou i ti, kteří propagují nerozumné diety

Co s tím?
My se snažíme, aby se hubnoucí díky naší metodice stali aktivními tvůrci života, a to jak ve vztahu k jídlu, tak k pohybu. Aby nepodléhali nezodpovědným nabídkám obchodníků s hubnutím, ale naladili se na potřeby svého těla. Dalším společným rysem je, že se lidé s kily navíc pustí do hubnutí, i když na to nejsou motivačně připraveni. Hubnou třeba od 1. ledna, kvůli abiturientskému srazu, nebo je k tomu tlačí rodina. Člověk se má pustit do hubnutí, když chce on sám a je ke změně dostatečně motivován.

Portulák jako nepříjemný plevel? Ne, bylina napumpovaná superlátkami

Zvykli jsme si lidi odsuzovat s tím, že si za obezitu mohou sami. Jsou líní a přejídají se. Do jaké míry je tento pohled pravdivý?Na vzniku obezity a nadváhy se podílí mnoho faktorů a je pravda, že jedním z nejdůležitějších je životní styl. V lidech je zakořeněno, že kdo je obézní, může si za to sám, je to jeho problém, a musí tedy počítat s tím, že bude mít život těžší. V mnoha případech tomu tak skutečně je. Lidé si obezitu a zdravotní potíže často přivodili svou nedisciplinovaností, prostě jedí víc, než je zdrávo, a mají sedavý způsob života. Na druhu stranu vina za kila navíc by se neměla svalovat pouze na člověka s obezitou. Obezita je chronická nemoc a každý má nějaké genetické předpoklady, mnoho lidí s kily navíc nemá možnost dosáhnout ideální tabulkové váhy. Výzkumy ukazují, že diskriminace lidí s obezitou vede ke stresu, který pak vede ke zvýšení rizikových faktorů pro vznik chronických onemocnění, např. srdečně-cévních. Obéznímu, který zhubne 10 procent váhy, se výrazně zlepší zdravotní parametry. Mnoho z nich však zůstává stále v pásmu obezity. Pokud se nemají rádi a žijí 24 hodin v tělesné schránce, kterou nenávidí, jsou ve stresu, a kila jdou často zase nahoru.

Jaké faktory ještě hrají v obezitě roli?
Existuje řada faktorů, kdy lidé s kily navíc nejedí více než lidé, kteří problémy s kily nemají. Diety vedou k úspornému metabolismu. V našich kurzech jsou častými klienty ženy s nadváhou či mírnou obezitou, které jedí naopak dlouhodobě mnohem méně než třeba lidi, kteří problémy s kily navíc nemají. Z důvodu nespokojenosti s vlastním tělem, tlaku společnosti na dokonale štíhlé proporce začaly tyto ženy před lety „dietovat“. Striktní až extrémní diety ale nikdy nevydržely dlouhodobě, proto za sebou mají pár koleček hubnutí a jojo efektů. S každým dalším pokusem bylo hubnutí těžší, až se u nich dietní režim a extrémně nízký příjem energie ustálil ze strachu z dalšího nabírání. Tyto ženy nemají kila navíc proto, že se přejídají. Naopak jedí dlouhodobě málo a jejich tělo jede v „úsporném režimu“. V tomto bych si pak troufala tvrdit, že si za nadváhu nemohou tak úplně samy a vina je mnohem více na straně lidí, kteří striktní nerozumné diety propagují. Obezita může být někdy spíše důsledkem hormonálních problémů než problémem nerovnováhy mezi příjmem a výdejem kalorií. Také některé léky mohou lidem ztěžovat redukci váhy. Důležitým faktorem je též tzv. teorie set pointu či kritického bodu, která tvrdí, že každému je dána určitá hmotnost a tělo se brání jakýmkoliv výchylkám od tohoto bodu. Tento bod se většinou nachází v normě, ale dle Gaussova rozložení se může nacházet i v pásmu podváhy či nadváhy nebo obezity, a pak je obtížné se dostat do pásma normy. Příčinu vzniku obezity nelze tedy redukovat na nekázeň v jídle, nedostatek vůle a nedostatek pohybu.

Existují i u nás výzkumy poukazující na diskriminaci lidí s obezitou?
Zatím ne. Mnohem více přesných informací máme ze zahraničí. Ukazuje se, že nejčastějšími oblastmi, kde se diskriminace projevuje a má i konkrétní negativní dopady, je pracovní prostředí. Hodně se mluví například o diskriminaci lidí s obezitou v rámci přijímacích řízení, kdy je takový člověk předem považovaný za méně kompetentního, s nedostatkem vůle a sebekontroly. A o to menší má šanci uspět. Opomenout bych nechtěla ani rodinu. Se zahanbováním a poznámkami ze strany partnera či jiných členů rodiny na adresu člověka s kily navíc se ve své praxi také občas setkávám a mám pocit, že se jedná možná o pro klienty nejbolestivější zkušenosti.

Permakulturní zahrada: Přírodo, předveď se!

Na STOBklubu jste provedli anketu, jak se staví ke kilům navíc praktičtí lékaři. Ukázalo se, že i tady je možná – stejně jako v zahraničí – problém…Byť mám k těmto odborníkům velký respekt, když slyším některé jejich narážky, jež mi klienti tlumočí, zaráží mě to. Na druhou stranu lidé s kily navíc mají často tzv. dysfunkční myšlenková schémata ve vztahu ke svému tělu a jsou přecitlivělí na reakce lékaře. A pak stačí, když je odborník zváží a při zápisu váhy třeba nadzvedne obočí, a jim už naskočí myšlenky, že nad nimi zlomil hůl, že je zatracuje, a nemá smysl se tedy snažit.

Na co by lékaři při jednání s obézními pacienty měli pamatovat?
Efektivní podpora při hubnutí je založená na pochopení, přijetí a ocenění, ale lékařům někdy chybí komunikační dovednosti i čas a prostor, jak pracovat s lidmi s obezitou. U nemotivovaného člověka je třeba používat tzv. motivační rozhovory. Pokud lékař hned vyrukuje s tím, že má ujít 10 000 kroků a nejíst žádné sladkosti, bývá reakce pacienta: „Ano, ale…“ Je třeba mít k pacientovi respekt a vést nesoudící empatický rozhovor, motivovat ho ke změně, vyzdvihnout jeho silné stránky, ale nechat odpovědnost na něm samotném. V čekárně a ordinaci je třeba mít příjemné prostředí – od větších židlí bez opěradel po větší manžetu na měření tlaku až k větším postelím a různým měřicím přístrojům v nemocnicích. Mnoho lékařů už dnes doporučuje lidem účast v kurzech zdravého hubnutí STOBu, kde funguje úžasná podpora a pacientům se dostane pochopení i pomoci. V dnešní době organizujeme kurzy on-line. Sama jsem překvapena, jak i na dálku tato vzájemná podpora funguje a lidé hubnou stejně příjemným způsobem jako „naživo“.