Někteří herci tvrdí, že je pro ně důležité zkoušet za všech okolností, i bez vidiny premiéry. Jiní naopak vnímají všechny ty neuskutečněné premiéry jako značně depresivní záležitost. Jak to máte vy?
Linda: Pro mě je to ambivalentní. Na jednu stranu je skvělé, že zkouším a něco dělám, vidím se s kolegy a pracuju na konkrétní roli, ale zároveň mi chybí mentální energie. Právě proto, že zkoušení se neustále přerušuje a nemá jasný konec. Můj vnitřní rozjetý vlak se tak nečekaně zastavuje a potom je těžké najít v sobě sílu, abych do něj znovu nastoupila a zároveň věřila, že do cíle skutečně dojedu.

David: Divadlo je zároveň psychoterapie – pro diváky i pro herce. Místo, které vás kultivuje. Ale zaobírat se teď Dostojevského Idiotem? Bude to někoho zajímat? Upřímně, nevím. Nechci hrát o covidu, ale zároveň přemýšlím, o čem vlastně… Lidé se zákonitě budou chtít pobavit, až se divadla otevřou.

Chtěla bych umět napsat hru o tom, jak se posunulo vnímání utrpení. Nemusel by to nutně být tragický příběh. Ale jsem v šoku, jak se smrt začala zneužívat, relativizovat, banalizovat. Věty typu „stejně by umřel“ nebo „na covid umírají hlavně staří, nemocní a tlustí“ mě děsí.
Linda: Myslím, že se to objevilo až teď. Loni, na začátku pandemie, to tak nebylo, až teď se lidé začali chovat sobecky a zjišťovat, co je omezuje.

Barbora Jánová
Hvězda Slunečné Barbora Jánová: Nejsem holka, co vyhledává pozornost bulváru

Jak celou situaci vnímáš ty, Davide?
David: Nejvíc lidem chybí sociální aspekt, socializace. Podle mě ani nejde o to, co zkoušíš, ale že si s někým povídáš. Vlasta Chramostová vždycky říkala, že jí ani tak nevadilo, že dvacet let nemohla hrát divadlo, ale že nebyla součástí nějakého kolektivu a společného usilování. To jí chybělo nejvíc. Zkoušet divadlo a nehrát je jako vyrábět cihly, když nemůžeš stavět domy. Umění je závislé na kontaktu. Oblíkneš se, navoníš, jdeš do divadla, většinou ještě s někým. O přestávce si koupíš kafe, s někým si popovídáš…

A teď?
Linda: Svět je mrtvý, těžko se žije, když je všechno energeticky na nule.

David: Snažím se od některých věcí distancovat, nepřipouštět si je, ale o to víc člověk vnímá chaos, který tu panuje. Zjištění, že jsme součástí „firmy“, která nefunguje úplně dobře, je děsivé.

Člověk míval pocit, že ať už je voličem kterékoliv strany, stát se o něj v nouzi postará…
Linda: A tenhle pocit najednou padl.

David: Když stát rozesílal zadarmo roušky, měl jsem je ve schránce do třetího dne. To okamžitě věděli, komu je nad šedesát. Proč podobně nefunguje vakcinace? Protože nejsou injekční stříkačky?

Linda: Navíc, když na očkování čekáme jak na smilování.

David: A až se všechno rozjede, jak to bude vypadat s kulturou, všimne si toho vůbec někdo? Když jsme ještě jezdili na zájezdy, byli jsme překvapení, jak pestrou nabídku mají i kulturní domy na periferii, v malých městech. Navíc byly většinou vyprodány. Průměrná města měla i dvanáct představení do měsíce. A teď se představení streamují…

Bojím se, že spousta lidí má najednou pocit, že divadlo je něco, co na ně vyleze z počítače. Ne něco neopakovatelného a jedinečného, co se dá zažít jen, když se večer hezky obléknou a zajdou si na představení.
David:
Naše děti už vyrůstají do jiného, virtuálního světa influencerů. Přesto si myslím, že se počet lidí, kteří divadlo k životu vyloženě potřebují, nezmění. Jenže teď diváci streamováním dostali náhradní potravu, granule, a i na ně se dá zvyknout. Je to podobná situace jako po nemoci. Jsme v depresi, a až se divadla otevřou, u některých z nás se možná depresivní stav ještě prohloubí. Je to podobné jako s povodněmi nebo jinými živelními katastrofami.

Herečka Aňa Geislerová
Anna Geislerová: Chtěla lásku a krásu. Nakonec jsem Němcové hodně porozuměla

Asi mluvíš z vlastní zkušenosti…
David: Ano, mně shořel dům, takže si podobné situace pamatuju. Po požáru stojíš u jeho rozvalin a nemáš nic, mně tenkrát nezbyly ani trenky. Stojíš na spáleništi a vlastně to vnímáš dost rozporuplně. Na jedné straně je člověk rád, že přežil, utekl oknem i s dětmi, že nejste zranění. Jenže uběhne týden a postupně zjistíš realitu, třeba že tvůj dům nebyl pojištěn. A i když ti všichni ochotně pomáhají, přijdou sousedi, lidi z vesnice, uvaří se čaj s rumem, za čtyři dny jsi tam už sám a pátý den jsou kolem tebe jen ohořelé zdi, zmar, dluhy a deprese. Jenže tohle všechno ti nedojde hned, to přijde až za půl roku nebo za rok.

Mým rodičům kdysi při vytrvalých deštích spodní voda vyplavila sklep i část přízemí. Nebylo to fatální, ale při každém větším dešti prožívali muka. Nebáli se deště, báli se své představy.
David: Právě. A herci, kteří jsou zavření doma, neprožívají stres z toho, že nehrají, ale z toho, co přijde potom. Když si představím situaci lidí, kteří jsou po škole, mají energii, něco chtějí ve svém oboru dokázat, je mi hrozně. Představa, že nemůžeš ve svém oboru tvořit a že až budeš moci, začnou teprve ty skutečné konkurenční problémy. Jedno divadlo bude mít méně peněz, jiné zanikne, granty se sníží, festivaly skončí, kolegové po sobě půjdou, začnou třenice a stresující situace.

Linda: Do původního stavu se náš svět už nevrátí, epidemie nezmizí, možná spíš přijde jiná. David má pravdu – stavět znovu dům, odklízet suť po požáru a nepohádat se je těžké.

Jak proti podobným pocitům zmaru bojujete vy osobně?
David: Mám možná výhodu, že už nemám tolik sil, ambicí ani energie. Chybí mi kontakt s lidmi, to určitě, ale zároveň jsem se v minulosti nevěnoval některým mým koníčkům, protože jsem na ně neměl čas. Takže když na ně teď čas mám, tak je intenzivně dělám. Víc vyřezávám ze dřeva, víc si čtu, víc poslouchám rozhlas. Žiju zkrátka trochu jiný život. Ne náhradní, spíš doopravdy jiný. Není to jednoduché – ani fyzicky – se přešaltrovat na odlišný způsob existence. Když se vědomě rozhodneš žít trochu jako poustevník, musíš si být vědom i toho, co to ve skutečnosti obnáší. A nerozplývat se falešně nad tím, že „konečně nikam nemusíš“. Nechci, aby to znělo pateticky, ale otevře se ti nový úhel pohledu, všímáš si najednou jiných věcí… Pak ale přijdou stresující finanční problémy, starost o děti, o rodinu, dům a s nimi přijdou i chmury, jak to všechno člověk zvládne. Víš, vždycky jsem si představoval, jak asi vypadá blackout. Představoval jsem si tu hrůzu a tmu… Teď je to trochu jiný pocit, ale podobný.

Položím kacířskou otázku. Tvoje maminka, Davide, byla loutkoherečka, otec slavný herec, ale bezpochyby trávili v divadle i v ateliérech méně času než ty. Dneska hrají herci souběžně v několika divadlech, v seriálu i filmu. Nesouvisí to spíš s našimi přehnanými finančními nároky? Nebo jsme všichni tak trochu nemocní a postižení profesí?
David: Jsme. Navíc workoholismus je nekonečný. Pracuješ, ale můžeš pracovat ještě a ještě víc, když se motor rozjede, už se nedá zastavit. Mně to tedy nikdy nevadilo. Nikdy jsem netrpěl přepracovaností, nestěžoval jsem si na únavu. Ale workoholik, který nedokáže zastavit a ještě ke všemu je nespokojený a prožívá neustále stres, často zemře na infarkt. Ale mít každý večer stres, že hraju?

Linda: Ale já to tak mám. (smích)

David: Společnost se rozjela do šílených obrátek. Podnikatelé, obchodníci, řidiči tiráků, celá Evropa… Čtu různé knihy o filozofii, například Antonína Mokrejše, a zjišťuju, že covid je hlavně obrazem rozpadu doby, soumraku civilizace. Napadlo by tě před pár lety, že někdo přepadne parlament ve Washingtonu? Možná v Mongolsku nebo v Ázerbájdžánu. Ale v USA?

Zpěvačka Klára Vytisková
Nepotřebuji k životu luxus, ale útulnost a kvalitní jídlo, říká Klára Vytisková

Mě by před pár lety nenapadlo, že někdo půjde v roce 2021 na demonstraci a připevní si na kabát židovskou hvězdu.
David: Jenže společnost je v krizi, nejen ekonomické, ale i mravní.

Linda: Lidé jsou nespokojeni se svými vládami, jde o rozpad řádu. Ne, že bych nějak přehnaně milovala pravidla, ale vnitřně vím, že jsou nutná. Ale pokud budou mít lidé pocit, že je všechno možné, všechno tolerovatelné a že je vlastně všechno jedno, dopadne to s námi špatně. Čím déle nespokojenost trvá, tím jsou k sobě navzájem bezohlednější. Jsme teď unavení, demotivovaní a zhnusení a v krizích vždycky vybublávají na povrch ty nejhorší vlastnosti. Tak je to ve společnosti, v rodině, ve vztahu. Ale jenom empatie a soudržnost nám pomohou tuhle dobu přežít.

Bavme se, Lindo, o vaší postavě ve hře Vášnivost, kterou zkoušíte v Divadle Verze. Vrací se z výletu o dva dny dříve, hledá svého manžela, jenže dům je prázdný. Volá mu, kde je, a on jí tvrdí, že je doma, dívá se na televizi a trochu si čte…
Linda: Obecně nemám ráda detektivky, nebaví mě. Ale tohle je spíš thriller. Jsem v podstatě netechnický, intuitivní čtenář, na rozdíl od Davida, který za vším hned vidí skryté pozadí, umí si dát věci do souvislostí. Já se spíš vždycky do čtení ponořím, a tím pádem určité dějové okolnosti nevnímám, špatně je vyhodnotím, unikají mi. Tenhle text mě ale neustále překvapoval. Hra je napsaná tak skvěle, že vás další dějová peripetie prostě nenapadne. Není to totiž jen o tom, kdo je pachatel a vrah, nýbrž luštíte charakterové propletence pod povrchem. Mám co hrát a můžu si hrát i s diváky.

Thriller zkoumá temné síly v nás a ukazuje, co všechno jsme schopni udělat pro lásku. Vaše postava může diváky svou agresivní úporností iritovat, ale já jí vlastně rozumím.
Linda: Já taky! (smích) Což ale neznamená, že se jí to netýká a že neprožívá příšerné vnitřní neštěstí. Při čtení jsem bulela od začátku do konce. Ale agresi a nenávist, pocity charakteristické pro moji postavu, cítím jen výjimečně, blbé věci rychle vypouštím.

Teď vám asi mnozí závidí…
Linda: Ale to přece není bůhvíjak kladná vlastnost, můj mozek takhle prostě funguje. Rychle odpouštím a křivdy zapomínám. Ale k lidem, kteří mi ublíží, už nedokážu být vřelá, už si je neumím pustit k tělu. Jediné, co by ve mně rozpoutalo nesmiřitelné a nezvladatelné pocity, by bylo, kdyby někdo ublížil mým dětem.

A zrada nejbližší přítelkyně?
Linda: No právě! Moji hrdinku zradili dva nejbližší lidé, navíc nemá děti, je z chudých poměrů, vše si musela vydobýt sama. Když celý svůj život navážete jen na svého muže, kterého milujete bezvýhradnou, absolutní láskou, musíte mít zákonitě pocit, že s jeho odchodem váš život skončí. Je vlastně zajímavé přemýšlet, jak by člověk v takové situaci reagoval. O nevěře byla už napsána spousta her a samotný fakt, že někdo někoho podvádí, už dnes nikoho nepřekvapí. Většina žen by v podobné situaci chtěla konfrontaci, ale nakonec na to nemají koule.

Natálie se synem Elliotem
Natálie Kocábová: Život mi dal zkušenost, před kterou mohu varovat svoje děti

V komedii Úča musí pryč, příběhu jedné netradiční rodičovské schůzky, ve které mnoho let oba hrajete, je zápletka postavena na střetu sociálních vrstev společnosti. Navíc je umocněna konfliktem mezi Ostraváky a Pražáky. Mění se v čase na tuto hru reakce u diváků?
Linda: Myslím, že ano. Když jsme s ní začínali, tak podobný problém teprve probublával. Kdysi si rodiče nedovolili vůči škole namítnout nic, ani jejich děti ne, tak jsme totiž byli vychováni. Dnes to občas v jejich diskusích vypadá téměř tak, že učitelé jsou zcela nepodstatní a důležité je, co si o jejich výuce myslí právě oni. Problém se zvětšuje, společnost je čím dál vyostřenější, autority se neberou v potaz. Důležité je, co si myslím já a jaká je moje mocenská síla, ne?! Když jsem ale text této hry četla poprvé, nezasmála jsem se ani jednou. Připadalo mi to až ohavné a strašidelné, jak se postavy příběhu chovají, a překvapilo mě, jak moc se diváci posléze bavili. Ale poslední dva roky skutečně pozoruju, že se při inscenaci už tolik nesmějí, jako by se problém „učitel, žák, dítě a společnost“ znovu vyostřoval. A lidé z různých sociálních vrstev se různě staví taky k ochraně svých dětí.

Za našeho dětství byli rodiče až hystericky zbožňující své dítě spíš kuriozitou. Většinu problémů v komunikaci s kantory jsme si museli vyřešit sami. Davide, ty můžeš porovnávat i jako rodič: jsi dnes k učitelům svých dětí kritičtější, než jsi byl k pedagogům potomků z prvního manželství?
David: Ani ne. Naopak děti jsou dnes přirozeně kritičtější než my kdysi. Sám jsem v devítce věděl, kteří učitelé jsou dobří, kteří ne, kdo je přísný, komu naopak chybí autorita. Tohle všechno jsme vnímali, byť možná neříkali nahlas. Jenomže kdysi chodili rodiče na třídní schůzku, aby si vyslechli rezultát školy, dnes je to naopak. U placených škol si rodiče navíc chodí spíš postěžovat, jak škola za jejich peníze dělá všechno špatně. Ale týká se to i státních škol. Lidi jsou obecně neurvalejší, autoritářství ze své profese přenášejí na školu, mnohý „úspěšný“ podnikatel nemá blbý pocit radit učitelům, jak by podle něj měli učit.

A konkrétní divácké reakce?
David: Vždycky zjistím, jestli je v hledišti převaha učitelů, nebo rodičů. Když Petra Špalková v roli učitelky vysloví repliku, že není pohůnkem pana XY, a publikum jí spontánně zatleská, vím, že v něm sedí pedagogové. Často nám po představení samy učitelky vyprávějí, že naše inscenace je skutečným otiskem třídních schůzek – samoživitelka, biomatka, v každé třídě se vždycky najde i rodič idiot, který má rád jednoduchá řešení. Je zajímavé představovat si konkrétní děti, když znáte jen jejich rodiče. A naopak.

Jak vůbec zvládáte distanční výuku?
Linda: Děkuju bohu, že na ni přišlo až teď. Obě holky jsou na gymplu a svou výuku si řeší samy. Otázkou spíš je, jak to zvládají, není jednoduché sedět pořád u počítače a koukat do monitoru. Takže jsou dost unavené. Pepina je v prváku, a než se stačila zaběhnout, přišla korona. Franta je naštěstí v sedmé třídě, občas sice něco neodevzdá v termínu, na druhou stranu se alespoň trochu „naučil učit“. Představa, že bychom v téhle době měli tři malé děti, je šílená. Navíc David ani já to s počítačem příliš neumíme.

David: Osmdesát procent rodičů je spokojených, zbytek nadává. Ale člověk si musí uvědomit, že leckterá učitelka má v jednu chvíli na obrazovce i třicet dětí. Když koukám na naši Rózu, jak sedí, zívá a kroutí se při hodině u počítače – to by si ve třídě možná ani nedovolila. Jenže když mluvíš k dětem naživo, je jednodušší je zaujmout. Doma mají hromadu jiných povyražení – psa, hlučnou domácnost, dalšího sourozence, tolik věcí ruší jejich koncentraci.

Jan Onder a Natálie Otáhalová, známí díky televizní show StarDance, spolu tančí nejen na parketu, ale už i životem.
Jan Onder a Natálie Otáhalová: Tanec je prý manželství na zkoušku, tak uvidíme

Jak trávíte společný volný čas?
Linda: Nejsem typem ženy, která by radostí skákala do stropu a těšila se, že může konečně vyzkoušet všechny úžasné recepty, jak to tak občas holky mají. Jasně, je krásné mít rodinu pohromadě, odpočinout si. Z přemíry práce jsem byla často ve stresu, zvládat zájezdy, natáčení, tři děti a domácnost není vždycky úplně lehké. Takže jsem si přeplněný diář moc neužívala, spíš přežívala. Loňské jaro jsme si proto udělali hezké. Na naší velké chalupě jsme pořádali rodinné filmové večery, vytáhli jsme ven plátno a všichni společně sledovali filmy, což se nám do té doby nikdy nepodařilo. A já se konečně zbavila vnitřního stresu. Ale přišel stres jiný, jakési uvědomění toho, co mi chybí, co mám ráda.

Takže vám karanténa přinesla spoustu pozitiv i negativ.
Linda: Jako všem. Jak jsme to přežili? Střídali jsme prostory, Prahu a chalupu, David vyřezával a četl si, já přestavovala dům i byt, zvelebovala prostory. Upřímně, nikdy jsem svou domácnost neměla tak pěknou jako teď, protože na to nikdy nebyl čas.

David: Mému dědovi bylo sto jedna, když umřel, a tím pádem byl skoro čtyřicet let v důchodu. Byli jsme spolu hodně v kontaktu a já jsem zjistil, že se dožil tak vysokého věku i proto, že si všechno neustále plánoval. I v pětadevadesáti věděl, co bude dělat dopoledne, odpoledne, večer. Pořád měl zkrátka před sebou nějaký plán. To když člověk ztratí, ztratí i touhu žít, smysl života. Plánování je důležité. Američtí a ruští kosmonauti, poustevníci vesmíru, s tím mají konkrétní zkušenosti, musejí vydržet sami se sebou třeba rok.

Jenže vydržet sám se sebou je někdy těžké.
David: Člověk se v karanténě začne víc pozorovat. Když jdu ráno do divadla, většinou nemám čas myslet na to, jak vypadám, jak mi je, jestli jsem nemocný a něco mě bolí. Ale teď se pozoruju až příliš. Vnímám to i skrze moji mámu, která na tom není moc dobře. Navíc je depresivní leden, a jak říká naše Pepinka: „Leden je strašně dlouhej a únor o ničem.“ Přijde mi to přesné. Navíc ještě po Vánocích, které byly letos pro leckoho extrémně smutné. Představuju si všechny ty osamělé lidi, jak jedli sami kapra… Ale na březen se vždycky těším, jak začne kvést příroda a zpívat ptáci, je to hned jiný pocit.

Eva Jiřičná dokončila i řadu dalších projektů, mimo jiné hotely, univerzitní budovy, kongresová centra. Zmiňme například autobusový terminál Canada Water v Londýně, Victoria & Albert Museum (velký vstup a recepci) či knihovnu v Leicesteru.
Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

Povedlo se ti zahrát si Rybovu mši se všemi svými dětmi, jak sis v prosinci plánoval?
David: Nepovedlo, trochu protestovaly. Ale na Štědrý den, když jsem jim mši na varhánky zahrál, to bylo hezké. Na amatéra, jako jsem já, má totiž piano úplně psychedelické účinky. Nejde ani tak o samotnou hudbu, ale že si klestím cestu, něco se učím, odreaguju se.

Linda: Ano, David pořád hraje na piano. Bohužel!

David: Pro ženy je to nesnesitelné.

A vy, Lindo, děláte něco stejně nesnesitelného?
David: Holky vždycky říkají: „Ježíš, máma zase zapíná vysavač!“ A já na to: „Tak jí pomozte!“ A ony: „No jo, ona nás k tomu nepustí, drží se vysavače jako klíště.“

Linda: To není pravda!

David: Jojo, je to tvoje radost a taky fyzická činnost. A fyzická práce je důležitá, ať je jakákoli. Pracujete a zároveň na něco myslíte. Já, když vyřezávám, mám puštěné rádio, Vltavu. Anebo Suchého se Šlitrem, a to mi dělá strašně dobře. Pracuju a zároveň vnímám svět i jinak. Sledoval jsem třeba pořad o dirigování, taky nádhera. Ale taky se teď trochu bojím.

Čeho?
David: Děsím se toho nastartování po covidu, až se zase začnu učit texty.

Linda: Fuj, neříkej to, dělá se mi už teď zle.

David: Představ si všechny ty zkoušky, texty…

Eva Vejmělková se poprvé na filmovém plátně objevila už jako studentka ostravské konzervatoře.
Chci povzbudit opuštěné ženy, říká Píšťalka z Básníků Eva Vejmělková

Tak jinak – na co se oba těšíte?
David: Těším se na premiéru Pravého západu s Divadlem Verze. Na Strindbergovu Manželskou historii, kterou jsme zkoušeli s režisérem Honzou Nebeským a kvůli grantu ji museli nejdříve odstreamovat. Těším se, že se začne hrát v Národním divadle, dozkoušíme s režisérem Danem Špinarem Idiota a že se nakonec odmáznou všechny resty, které se za karantény nashromáždily.

A pak?
David: Že za pár měsíců už nebudeme myslet jen na to, že tady je nějaký covid. Že to všechno ve zdraví přežijeme a tohle období budeme vnímat jen jako divnou iluzi, dobu, ze které jsme si něco důležitého vzali, ale která už přebolela a neovlivňuje nás. A že v nás nezůstane dlouho jako zbytečný, hořký kal.

Linda: Já se moc těším, až zase pojedeme s kolegy na zájezd, na jejich řeči, na zastávky na pumpě i nocování na hotelu. A taky se moc těším k moři i na hory. Až se tohle všechno zkrátka vrátí. A představuju si, že v létě, třeba někdy v srpnu, na tom už budeme všichni líp.

David: A nejvíc se těším na lidi! Včera jsme se šli s Frantou projít po Praze. Kampa vypadá jako Beroun v neděli odpoledne, skoro jak z nějakých starodávných idylických obrázků Cyrila Boudy. A já si uvědomil, jak mi najednou chybějí i ty davy turistů…

Linda: Jo, a příšerně se těším do kavárny a do baru. Vlastně si tam ani nemusím nic dávat, chci zažít pocit, že zase funguje normální život. Zkrátka – těším se na ulici plnou lidí bez roušek.

Slavíte vůbec Valentýna?
David: O Valentýnu jsem se dozvěděl až po revoluci, takže poněkud vypadl z mého zorného pole. Shodou okolností jde ovšem o narozeninový den našich přátel Davida Matáska a Honzy Dolanského, takže většinou slavíme jejich jubileum… (smích)

Linda: Oba s námi navíc hrají v Divadle Verze, jsme pracovně i životně dost propleteni. Náš Valentýn jsou vlastně David s Honzou!