Skladatel Armin Effenberger: Vojáci se samopaly nám vždycky připadali dost divní

Otevřelo vám v něčem natáčení Spícího města oči, nebo jen potvrdilo to, co jste si o dětech myslel?
Potvrdilo. Děti mají v sobě ohromnou energii a vůli měnit svět k lepšímu. A dospělí by jim měli víc věřit, naslouchat, vnímat a respektovat je.

Jaké máte obecně vzpomínky na dětství a dospívání? Byly to šťastné roky, nebo spíš utrápené?
Na dětství vzpomínám hrozně rád. Naše poměrně velká rodina se sjížděla každý rok na Vánoce, na to jsme se jako děti hrozně těšily, na Velikonoce a také jsme velkou část léta trávili spolu s bratránky, dědou, babičkou a samozřejmě s kámošem. Vyrůstal jsem na jižní Moravě, kde jsou silné tradice, které ani bolševik nedokázal zlomit… Dívali jsme se na rakouskou televizi, což byl přímý kontakt se Západem a jeho kulturou, což nás jako děti dost ovlivnilo. Měli tam každou neděli hitparádu, kde jsme poprvé viděli U2, Depeche Mode a další legendy. Jako malí kluci jsme jezdili na kole na Pohansko, kde už byla čára - ostnatý drát - s Rakouskem. Vojáci se samopaly nám vždycky připadali dost divní. Ale bylo to mystické, protože v celém Lednicko-valtickém areálů po Lichtenštejnech zůstaly opuštěné letohrádky a další místa, ve kterých jsme jako kluci řádili. Mělo to svoje kouzlo a nebyl čas se nudit. Dnes už je zase všechno opravené, krásné, ale tenkrát to bylo velké dobrodružství. Celé dětství jsem hrál na housle v cimbálovce a moravské písničky mě hodně ovlivnily. Jejich melodika je úžasná. Folklor v nás dětech rozvíjel přirozenou muzikálnost. Když byly besedy u cimbálu, tak se vlastně tak trochu jamovalo a ty písničky znal každý.

Pozor na špeky. České děti tloustnou, největší problémy mají s míčem

Myslíte si, že byste jako dítě ve světě, kde usnou rodiče, přežil? Díky čemu?
To je těžké, to bychom zjistili, až by to nastalo. Ale z historie víme, že celá poválečná generace, např. Děti, které zachránily vlaky Nicholase Wintona, byly vlastně dětmi, kterým rodiče usnuli a už se neprobudili. A byla to silná generace. Těžko říct, co by to udělalo s tou mojí a dnešní generací. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.

Tématem dne je, jak bychom žili v době války. Dovedete si představit,že byste musel dětství prožít ve válce nebo bez rodičů? 
Nedovedu. Měl jsem to štěstí, že jsem strávil dětství v míru s úplnou rodinou, s láskou a péčí. Sice „za bolševika”, a to se vším, co s tím souviselo, ale v míru. A když do toho Gorbačov šlápl, tak si pamatuji tatínka, jak čekal, co z toho bude. Zažil šedesátý osmý a do poslední chvíle nevěřil, že to bolševik pustí. A pustil.

Pohlavky a výprasky patří minulosti: Děti nefackujte, účinnější je zákaz

Připravujete na nějakou krizi své děti? Jakou školou byla v tomto ohledu covidová pandemie?
Děti se snažíme připravit na život v míru a prosperitě. Tak, aby měly co nejlepší vzdělání a mohly pozitivně ovlivnit svůj život, ale i životy druhých. Pandemie naši rodinu krutě zasáhla, ale i přesto jsme se snažili nepouštět si ji do života víc, než člověk musí… Školou pro mne bylo, že se kultura v naší společnosti vnímá až na posledním místě v potravinovém řetězci. Když potom člověk vidí, jak se prezident otírá o umělce a ministr kultury mlčí, tak je mu z toho smutno.

Na jakých dalších projektech teď pracujete?
Dodělávám nové album skupiny No Heroes. Skládám hudbu pro mapping na září do Karlových Varů s tématem vesmíru. S Janem Dvořákem a Vandou Hauserovou připravujeme nový celovečerní hudební film pro děti a v neposlední řadě máme v plánu vydat příští rok nové album Cartonnage.