Dopis otci napsal Martin: Můj táto,

Zdroj: Deník

V 60. letech jsi byl skvělý táta. Tvoje hvězda slavného vědce stoupala, ale ještě jsi našel čas podnikat se mnou výpravy, při kterých jsme hledali hospodu, kde bychom se slušně najedli, když byla máma tak často v nemocnici. Sportoval jsi se mnou a chodili jsme do přírody. Ale po okupaci tě ode všeho odstavili a ty ses úplně změnil. Uzavřel ses do vnitřního vyhnanství a vším, co přicházelo zvenčí, jsi opovrhl. Jenže dítě nemůže odmítat vše, co přichází zvenčí. Dítě prožívá dětství navzdory okolnostem.

Nejvíc jsi selhal v době mého zrání. Namísto abys mě podporoval v nezávislých názorech a postojích, které jsem už tehdy projevoval, spíš jsi mě srážel. Byl jsi proti všemu: proti mému sportování, trampingu, kamarádství. Nepřijal jsi ani mé první lásky. Hlásil ses ke mně, jen když jsem plnil tvé představy; když jsi měl pocit, že zvyšuji tvůj společenský kredit, protože jsem úspěšný a můžeš na mne být pyšný. Avšak jakmile jsem někde narazil, namísto abys mě podpořil, ještě víc jsi mě potápěl.

Mirka v dopise děkuje: Můj milovaný synu Pepo,

Přitom: kdy potřebuje dítě podporu od rodiče? Když se mu všechno daří? Když je úspěšné? Samozřejmě, že ne. Potřebuje ji, když prohrává, když dostává přes hubu, když tápe. Tvá podmínečná láska mi k ničemu nebyla. A ty ses z ní nikdy nevyléčil. Nikdy jsi nedokázal přijmout, kdo jsem a že jsem úplně jiný, než jsi byl ty a než sis představoval. Škoda, že jsme si nemohli normálně sednout a povídat si o tom, jaké to mezi námi bylo. O době dětství i o našich hloupých sporech. Mohli jsme se přes to přenést.

Byl jsem vůči tobě shovívavý. Shovívavější, než jsi kdy dokázal být ty ke mně. Teď už to nedohoníme. Nevěřím na ty povídačky, se kterými se často vyrukuje na pohřbech: že zesnulý se na nás z nebe dívá. To je blbost. Po smrti se už nic nedožene. Měli jsme to stihnout za života.

Tvůj Martin