Hana Vagnerová a Petra Nesvačilová o krizi v přátelství: Naše ega měla navrch

Jak přesně jste se poznaly?
Hana: Během natáčení filmu Žralok v hlavě, kde nás režisérka Maria Procházková posadila vedle sebe na lavičku. Hrály jsme totiž takové to křoví.

Petra: Byly jsme obsazeny do rolí holek ze snu Oldřicha Kaisera.

Hana: Opravdu jsme tam ale neřekly jedinou větu. Fakt jsme hrály křoví a ještě navíc nás z toho filmu Maria nakonec vystřihla. (smích)

Petra: Ale v titulcích na konci filmu jsme se objevily!

Hana: No a na té lavičce tehdy vzniklo naše přátelství. Měly jsme hrát, že si povídáme. Tak jsme si povídaly a díky tomu zjistily, že jsme byly platonicky zamilované do stejného kluka.

Kvůli akné jsem chtěla zmizet, říká moderátorka Událostí Jana Peroutková

Jak byste jedna druhou popsala?
Petra: Háňa má extrémně dobré srdce. Nikdy jsem nezažila, že by od ní vzešlo něco podlého. Ona je esence dobra a to fakt nekecám! Je hodně křehká, citlivá a řekla bych, že je taková duchovní. Umí se vcítit do druhých a často mě překvapí, co všechno u nich dokáže vidět. Je extrémně inteligentní, má fotografickou paměť a dostala se na matfyz. (Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, pozn. red.) Na takhle krásnou holku je zkrátka extrémně dobrá.

Hana: No tak to je krásný, děkuju. A teď já. Péťa má taky dobré srdce, ale čeho má úplně nejvíc, to je její obrovská vnitřní síla, kterou jsem u nikoho jiného nezažila. Díky tomu může pohnout horami. Ona vejde do místnosti a v tu chvíli se ta místnost změní. Měla to v sobě vždycky, ale od chvíle, kdy se tu sílu naučila ovládat, mění život jak svůj, tak i životy lidí kolem sebe. Navíc svou velkou sílu a energii umí vlít lidem do žil. Někdy vědomě, jindy nevědomě změnila spoustu životů.

V momentě, kdy Péťa někoho potká a cítí, že ten člověk potřebuje vítr do zad, ona mu ho dokáže dát. Právě tím mění životy. A myslím, že ty to, Péťo, ani kolikrát nevíš. Ty to nevědomky předáš, přitom ti lidé si navždy pamatují, že jsi jim dala důvěru a podporu ve chvíli, kdy to nikdo jiný neudělal. Přitom to uděláš jen tak mimochodem. To je fascinující.

Sledujete vzájemně své umělecké dráhy, umíte se vzájemně podpořit?
Petra: Sledujeme se, to každopádně. A mně Háňa přijde dokonalá.

Hana: To ty mi ale, Péťo, přijdeš taky, fakt. Já si vlastně pro nás dvě přeju, abychom společně jednou hrály v nějakém českém sitcomu, protože si myslím, že máme obě komediální talent. Možná je to hrozné, že to takhle na rovinu říkám, ale myslím si, že to tak je. Taková práce by mě bavila.

Petra: Mně třeba Háňa nebaví jen ve filmech. Když spolu máme srazík a ona něco vypráví, tak jsem nadšená. Najednou jsem v roli diváka, protože ona to umí podat. Já bych jí přála, aby měla víc hlavních rolí ve velkých filmech.

Iva Kubelková je s partnerem už dvacet let. Každý vztah je zrcadlo, říká

Máte takové ty holčičí dýchánky, kdy se svěřujete a drbete?
Petra: Přesně to máme rády.

Hana: Navíc to dost pomáhá. Tím, že si rozumíme, tak Péťa umí vyhmátnout problém, který se uvnitř člověka děje, když už je třeba uzavřený, a má pocit, že se proti němu spiknul celý svět. Ona to pak jen trochu pootočí a já pak najednou všechno vidím z jiného úhlu pohledu, kdy zabliká taková „aha moment“ kontrolka. Probírat s Péťou věci mi hrozně pomáhá.

Petra: My můžeme jedna druhé říct opravdu všechno.

Stalo se, že jste se vytáhly nahoru z opravdu patových situací?
Petra: Milionkrát! To bylo takových esemesek, které jsem Háně psala, že se stalo to a to. A ona mi to vysvětlila, napsala, ať jsem v klidu. Umí poslat moudrost a dostat mě z takových těch myšlenek…

Hana: … kdy se s vámi zatočí svět. To se děje velmi často.

Máte štěstí na společné pracovní aktivity?
Petra: Ty máme v plánu. Ale dřív jsme spolu dělaly festival dokumentárních filmů, společně jsme si zahrály i ve filmu Sněží.

Hana: Tam hrajeme ségry.

Petra: A naše společná aktivita je nový diář.

Plánujete rády?
Hana: Já jo, ale ne moc dopředu. Když jsem točila dlouhodobější seriály, na kterých se pracovalo třeba celý rok, tak mi tahle jistá, dlouhodobá práce paradoxně přinášela hroznou úzkost. Měla jsem v tu chvíli pocit, že se mi do toho už nevejde „magic“, nějaký zázrak. Něco, co můj život otočí jiným směrem.

Petra: Mám to asi stejně. Nějak víc důvěřuju tomu, že se v průběhu času něco nového objeví. A ono se mi to permanentně i děje. Třeba moji rodiče a bratr mají klasická zaměstnání, tím pádem to mají nastavené úplně jinak než já. Vědí, že jdou ráno do práce a že jsou v průběhu roku konkrétní měsíce, kdy mají třeba v účtárně víc práce. A tohle já dopředu nevím.

Hana: Takže ten náš diář, do kterého jsme už dopředu naplánovaly věci, které člověk může dělat nebo by měl dělat, protože to jsou naše doporučení, je pro lidi, co život naplánovaný nemají a třeba to ani ne­umějí. Ti se mohou chytit našich bodů. A ti, kteří ho naplánovaný mají, tak jim to může do jejich životů přinést trochu toho „magic“.

Petra: My jsme pro majitele našeho diáře naplánovaly spíš takové emocionální věci, díky kterým právě takový „magic“ mohou mít.

Hana: Já jsem k jednomu datu napsala: „Kup někomu netradiční dárek. Třeba hada.“ (smích) Tak uvidíme, kolik lidí v ten den bude chodit s teráriem po Praze.

Bořek Slezáček: Dřív jsem kalil hodně, k chlastu se už ale vrátit nehodlám

V diáři máte každá na starosti jeden měsíc. Jak jste se shodly na tom, která si vezme jaký měsíc?
Hana: To byl naprosto organický proces. Vlastně celá ta tvorba byla dost organická a myslím, že jsme se ani jednou nechytly, nepohádaly, na všem jsme se shodly. Takže to zkrátka samo vyplynulo, nebyl v tom žádný problém.

A došlo mezi vámi někdy k nějaké při nebo nedorozumění?
Petra: Tak k tomu došlo, měla jsem takovou osobní krizi.

Hana: Já vlastně taky. Každá jsme procházala svým obdobím a asi rok a půl jsme se spolu nebavily. A nebylo to o tom, že bychom se pohádaly a po nějaké velké scéně uraženě odešly. Jen jsme si na nějakou dobu vzájemně vysublimovaly ze života.

Petra: No ale řekly jsme si tenkrát, že máme na určité věci jiné názory. Mně bylo asi šestadvacet. V tom věku má člověk nějaké představy o sobě a o tom, jak mají některé věci být, a ty věci se neděly. Byla jsem kvůli tomu frustrovaná.

Hana: Jak je člověk mladý, tak s tou frustrací umí hůř pracovat. Neumí si přiznat, že některé problémy se týkají přímo jeho a neumí některé problémy pustit k vodě.

Petra: No a jak jsme si s Háňou byly blízké, tak jsme do sebe v těch svých krizích narážely. Já jsem tehdy určitě o věcech neuměla mluvit. Shrnula bych to asi tak, že ego mělo navrch. A to je pak těžké.

Hana: Skvělé ale bylo, že stejně, jako jsme si ze života vzájemně na nějaký čas zmizely, tak se to pak zase nějak organicky vrátilo do starých kolejí a trvá to dodnes.